11 C 328/2022-30 — Okresní soud v Chebu

Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost uvedenou v bodě I. výroku tohoto rozsudku. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný se jako držitel televizního přijímače stal poplatníkem televizního poplatku s účinností od listopadu 2019, nicméně za období měsíců ledna 2021 až března 2022 žalovaný svou povinnost nesplnil a televizní poplatky neuhradil. Žalobkyně tedy žalovaného písemně vyzvala k úhradě dlužné částky, avšak žalovaný svou povinnost nesplnil ani v dodatečné lhůtě. <i>Podle § 3 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích (dále jen„ zákon o poplatcích“), je poplatníkem televizního poplatku fyzická osoba nebo právnická osoba, která vlastní televizní přijímač. Jestliže drží nebo z jiného právního důvodu alespoň 1 měsíc užívá televizní přijímač fyzická osoba nebo právnická osoba, která není jeho vlastníkem, je poplatníkem tato osoba. Podle § 7 odst. 2 zákona o poplatcích, je-li poplatníkem fyzická osoba, je rozhlasový nebo televizní poplatek splatný nejpozději do patnáctého dne každého kalendářního měsíce. Podle § 10 zákona o poplatcích, nezaplatí-li poplatník včas rozhlasový nebo televizní poplatek nebo přirážku k poplatkům ani na základě výzvy provozovatele ze zákona, ve které bude stanovena přiměřená lhůta k úhradě, je provozovatel vysílání ze zákona oprávněn domáhat se svého práva u soudu včetně zaplacení úroku z prodlení určeného předpisy práva občanského.</i> Po provedeném dokazování nemohl soud dospět k závěru o důvodnosti podané žaloby, neboť žalobkyně neprokázala ani jeden ze dvou základních předpokladů uplatněného nároku. Především nebylo prokázáno tvrzení, že by se žalovaný vůbec stal poplatníkem televizního poplatku, kdy pouhé vlastní neautorizované prohlášení žalobkyně, jehož důkazní hodnota nedosahuje ani úrovně pouhých žalobních tvrzení, není v tomto smyslu dostačující. Premisa, podle které by dostatečným důkazem mohlo být pouhé vlastní prohlášení žalobce, že žalovanému vznikla povinnost, jejíhož splnění se žalobou domáhá, implikuje závěr, že ve sporném řízení nemusí být dokazovány skutečnosti zakládající uplatněný nárok (tj. ve shodě s dominantní teorií důkazního břemene), což ovšem z platného procesního předpisu dovodit nelze. Kromě toho pak žalobkyně neprokázala ani výzvu žalobkyně se stanovením přiměřené lhůty k zaplacení poplatku, tedy další hmotněprávní předpoklad úspěšnosti žaloby. Vzhledem k uvedenému soud nepovažoval za nutné vyjadřovat se blíže k naprosté absenci doložení výše nákladů uplatnění pohledávky a po provedeném dokazování žalobu zcela zamítl. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, proto mu podle ustanovení § 142 odst. l občanského soudního řádu vůči žalobkyni vzniklo právo na náhradu nákladů řízení, nicméně na straně žalovaného soud žádné náklady řízení neshledal.