13 C 114/2021-16 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se žalobou domáhala, aby ji žalovaná zaplatil částku 5 000 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná dne 28. 5. 2019 uzavřela s jejím právním předchůdcem, společností [právnická osoba], smlouvu o úvěru, na jejímž základě ji byl poskytnut úvěr ve výši 5 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr zaplatit společně s úrokem ve výši 36 %. Pohledávka byla postoupena původním věřitelem [právnická osoba] OÜ a tato společnost ji následně postoupila žalobkyni. 2. Žalovaná se k žalobě žádným způsobem nevyjádřila. 3. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba] a žalovaná uzavřeli smlouvu o úvěru [číslo] podle které byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 5 000 Kč. Naproti tomu se žalovaná zavázala poskytnuté finanční prostředky vrátit spolu s úrokem ve výši 138,08 Kč ve lhůtě do 28. 5. 2019. Původní věřitel postoupil pohledávku vůči žalované [právnická osoba] OÜ. Tato společnost následně pohledávku postoupila žalobkyni. 4. Uzavření smlouvy o úvěru, včetně jednotlivých ujednání mezi původním věřitelem a žalovanou, je prokazováno předmětnou smlouvou mezi [právnická osoba], a žalovanou [číslo]. Postoupení pohledávky je prokazováno smlouvou o postoupení dluhu [číslo] ze dne 2. 1. 2020 a smlouvou o postoupení souboru pohledávek ze dne 5. 3. 2020 mezi původním věřitelem, [právnická osoba] a žalobkyní. Tyto důkazy na sebe navazují, logicky se doplňují, nejsou mezi nimi rozpory a uvedené skutečnosti jednoznačně prokazují. O hodnověrnosti těchto důkazů neměl soud žádné pochybnosti. 5. Právní vztah mezi původním věřitelem a žalovaným by bylo možné posoudit jako plnění ze smlouvy o úvěru podle § 2395 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ ObčZ“). Z obsahu této smlouvy, upravující vzájemná práva a povinnosti stran smlouvy, vyplývá povinnost žalované vrátit poskytnuté finanční prostředky a zaplatit případně sjednané úroky. Smluvní ujednání je nutno posuzovat jako celek. Ze smlouvy je pak zřejmé, že v případě poskytnuté částky ve výši 5 000 Kč měla žalovaná v souhrnu uhradit tuto částku do jednoho měsíce navýšenou o úrok. Obsahem samotné smlouvy je konstatování o tom, že RPSN odpovídá u tohoto úvěru výši 3 905,27 %. U předmětné smlouvy se jedná o typickou smlouvu uzavřenou se spotřebitelem podle § 1810 a následujících ObčZ, konkrétně o smlouvu o finanční službě podle § 1841 a následujících ObčZ. Podle § 1813 ObčZ má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, to neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. V souhrnu tak soud popsanou smlouvu, ve směru k žalované výrazně značně nevýhodnou, hodnotí jako smlouvu, která se zjevně příčí dobrým mravům, jak předpokládá ustanovení § 580 ObčZ, tedy jako smlouvu neplatnou. Podle § 588 ObčZ k takové neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu osoby, která se má neplatnosti dovolávat (žalovaného). V takovém případě má žalobkyně (po postoupení pohledávky) pouze právo na vydání toho, co její právní předchůdce sám plnil na základě smlouvy, která nebyla platná. 6. Z uvedených důvodů soud žalobě vyhověl co do částky odpovídající poskytnuté jistiny spolu s úrokem z prodlení, počítaným dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývající části soud žalobu zamítl, neboť na základě neplatné smlouvy nemá žalobkyně právo na úhradu úroku, poplatku či dalších případných plnění. 7. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“), podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů právo. Poměr úspěchu a neúspěchu ve věci je obdobný, proto soud konstatoval, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.