13 C 170/2022-28 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se žalobou domáhala, aby ji žalovaný zaplatil částku 89 470 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný dne 2. 7. 2018 uzavřel s jejím právním předchůdcem, společností [právnická osoba], smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu byl poskytnut úvěr ve výši 40 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr zaplatit společně s částkou 38 491 Kč ve 24 měsíčních splátkách po 3 271 Kč (poslední 3 258 Kč). Žalovaný uhradil pouze částku 16 900 Kč. Pohledávka byla postoupena původním věřitelem na žalobkyni. 2. Žalovaný se k žalobě žádným způsobem nevyjádřil. 3. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru [číslo] podle které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 40 000 Kč. Naproti tomu se žalovaný zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit spolu s poplatkem ve výši 38 491 Kč ve 24 měsíčních splátkách po 3 271 Kč (poslední 3 258 Kč). Původní věřitel postoupil pohledávku vůči žalované žalobkyni. 4. Uzavření smlouvy o úvěru, včetně jednotlivých ujednání mezi původním věřitelem a žalovaným, je prokazováno předmětnou smlouvou mezi [právnická osoba], a žalovaným [číslo]. Postoupení pohledávky je prokazováno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022 mezi původním věřitelem a žalobkyní. Tyto důkazy na sebe navazují, logicky se doplňují, nejsou mezi nimi rozpory a uvedené skutečnosti jednoznačně prokazují. O hodnověrnosti těchto důkazů neměl soud žádné pochybnosti. 5. Právní vztah mezi původním věřitelem a žalovaným by bylo možné posoudit jako plnění ze smlouvy o úvěru podle § 2395 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ ObčZ“). Z obsahu této smlouvy, upravující vzájemná práva a povinnosti stran smlouvy, vyplývá povinnost žalované vrátit poskytnuté finanční prostředky a zaplatit případně sjednané úroky. Smluvní ujednání je nutno posuzovat jako celek. Ze smlouvy je pak zřejmé, že v případě poskytnuté částky ve výši 40 000 Kč měl žalovaný v souhrnu uhradit tuto částku ve 24 měsíčních splátkách navýšenou o poplatek 38 491 Kč. Obsahem samotné smlouvy je konstatování o tom, že RPSN odpovídá u tohoto úvěru výši 107,74 %. U předmětné smlouvy se jedná o typickou smlouvu uzavřenou se spotřebitelem podle § 1810 a následujících ObčZ, konkrétně o smlouvu o finanční službě podle § 1841 a následujících ObčZ. Podle § 1813 ObčZ má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, to neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. V souhrnu tak soud popsanou smlouvu, ve směru k žalované výrazně značně nevýhodnou, hodnotí jako smlouvu, která se zjevně příčí dobrým mravům, jak předpokládá ustanovení § 580 ObčZ, tedy jako smlouvu neplatnou. Podle § 588 ObčZ k takové neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu osoby, která se má neplatnosti dovolávat (žalovaného). V takovém případě má žalobkyně (po postoupení pohledávky) pouze právo na vydání toho, co její právní předchůdce sám plnil na základě smlouvy, která nebyla platná. 6. Z uvedených důvodů soud žalobě vyhověl co do částky odpovídající poskytnuté jistiny ponížené o zaplacenou částku spolu s úrokem z prodlení, počítaným dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývající části soud žalobu zamítl, neboť na základě neplatné smlouvy nemá žalobkyně právo na úhradu úroku, poplatku či dalších případných plnění. 7. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“), podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů právo. Poměr úspěchu a neúspěchu ve věci je obdobný, proto soud konstatoval, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.