11 C 118/2023-22 — Okresní soud v Chebu

Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku s tím, že se žalovaným uzavřela prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla dne [datum] žalovanému úvěr ve výši 12 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit spolu s úrokem ve výši 0,9 % denně do 7. 6. 2022, což však žalovaný nesplnil. Žalobkyni tak vzniklo též právo na smluvní pokutu za prodlení ve výši 0,1 % denně. Žalobkyně se tak v řízení domáhala zaplacení uvedené jistiny úvěru s úrokem kapitalizovaným ve výši 6 961 Kč a smluvní pokutou kapitalizovanou za dobu od 8. 6. 2022 do 2. 3. 2023 ve výši 3 228 Kč a dále s příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, k nařízenému jednání se žádná ze stran, řádně a včas předvolaných, nedostavila. Za situace, kdy požadavek na konání ústního jednání není vznesen přímo stranami, se jednání dle zákonné úpravy nařizuje pouze v těch případech, kdy podané žalobě nelze na základě žalobkyní doložených listinných důkazů (zcela) vyhovět, jak je zřejmé každému odborně zastoupenému účastníkovi. V této souvislosti je třeba dále zdůraznit, že dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR platí, že veškerá svá poučení (zejména dle § 118a občanského soudního řádu) soud poskytuje zásadně při nařízeném jednání (srov. př. rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 204/2003, sp. zn. 25 Cdo 214/2006), a to pravidelně (a logicky) teprve v návaznosti na výsledky dokazování provedeného též (pouze) při jednání. Současně přitom platí, že žalobkyně v řízení prokazuje veškeré skutečnosti odpovídající znakům právních norem, ze kterých dovozuje veškeré své nároky v požadované výši, a teprve tehdy, kdy tyto skutečnosti v jejich úplnosti a s požadovanou mírou důkazu prokáže, má smysl se event. zabývat tím, zda a co v řízení tvrdí protistrana a zda k tvrzeným skutečnostem navrhuje důkazní prostředky. Z pasivity žalované protistrany nelze vyjma několika málo výjimek zákonem výslovně přesně a striktně vymezených dovozovat žádné právní následky. Ostatně vzhledem k principům právní úpravy doručování žalovaný o probíhajícím řízení vůbec nemusí reálně vědět. Dále lze doplnit, že v civilním sporném řízení soud aktivisticky nevstupuje do řízení, tím méně pak v zájmu silnější strany, kterou je profesionál v oboru finančních služeb zastoupený dalším profesionálem v oboru právních služeb ve sporu se spotřebitelem (žalovaným), tedy neprovádí o vlastní iniciativě k důkazu listiny, které nikdo k dokazování nenavrhl. Po provedeném dokazování soud nemohl vyhovět podané žalobě, neboť žalobkyně neprokázala založení úvěrového vztahu se žalovaným, ani čerpání úvěru ze strany žalovaného. Nepochybně prokázáno bylo prostřednictvím výpisů z účtů pouze tolik, že žalovaný je majitelem účtu vedeného u [právnická osoba], pod č. [bankovní účet], nicméně na tento účet tvrzené úvěrové prostředky nesměřovaly. Uvedené prostředky žalobkyně poukázala na účet nezjištěného majitele č. [bankovní účet]. Žádná z listin navržených žalobkyní k důkazu neobsahuje jakékoliv zachycení vlastního projevu vůle žalovaného, vyjma vlastních záznamů žalobkyně o tom, že (právě) žalovaný (a nikdo jiný) takový úkon (údajně) učinil. Z ničeho ani neplyne, že by se žalovaný o kterémkoliv úkonu žalobkyně v souvislosti s daným úvěrovým vztahem vůbec skutečně (tj. jinak než prostřednictvím fikce) dozvěděl (koneckonců i v případě předžalobní výzvy bylo prokázáno toliko odeslání, nikoliv již doručení zásilky pro žalovaného). Pokud má být vůbec ještě smysluplně uvažováno o tom, že před nalézacími soudy je objektivně prováděno vůbec nějaké dokazování, pak se takový postup dle názoru nalézacího soudu nemůže nikdy omezit výhradně na listiny vytvořené samotnou žalobkyní, resp. nad jejichž genezí a obsahem má výhradní kontrolu žalobkyně. Je naprostou notorietou, že současná obchodní praxe využívá k právním jednáním prostředky elektronické komunikace, ostatně jsou to právě poskytovatelé finančních služeb, kteří z takového způsobu právního jednání primárně a naprosto dominantně těží výhody spočívající v bezprecedentní úspoře personálních a materiálních nákladů. Přesto však žalobkyní o vlastní vůli učiněná volba takového způsobu právního jednání rozhodně neznamená, že tím automaticky dojde k degradaci standardně uplatňované míry důkazu v českém procesním právu na listiny, které neobsahují žádný vlastní originální projev vůle žalovaného, nýbrž pouze vlastní záznam žalobce, že právě žalovaný takový projev tou či onou elektronickou formou učinil, listiny, o kterých se žalovaný vlastně ani dozvědět nikdy nemusel a kde se různé vlastní úkony žalovaného ve své podstatě jenom tvrdí. V takovém případě by se totiž důkazní hodnota těchto tzv. důkazních listin nevyrovnala dokonce ani (pouhým) žalobním tvrzením, která jsou alespoň žalobcem či jeho zástupcem zcela nepochybně autorizována a lze tedy na ně vázat odpovědnost konkrétních osob, což oproti tomu o naprosté většině automatizovaných výstupů z elektronických systémů a databází rozhodně nelze tvrdit. V daném případě v doložené kopii úvěrové smlouvy absentuje podpis žalovaného a je nahrazen toliko záznamem úvěrující, že kdosi prostřednictvím webového rozhraní text smlouvy odsouhlasil, což úvěrující považuje za projev vůle právě žalovaného. Vzniká pak samozřejmá pochybnost, zda se na webovém rozhraní zaregistroval právě žalovaný a svoji vůli tímto projevil právě žalovaný a nikoliv jiná osoba, totožnost jednajícího v daném případě pouze předstírající (motivací je pochopitelně stále narůstající masa osob s úpornou potřebou peněžních prostředků a současně s nulovou úvěruschopností, nicméně s přístupem k části osobních údajů úvěruschopných osob). Tvrzení žalobkyně o procesu ověření identity žalovaného přitom v klíčových aspektech nepřekročilo rovinu tvrzení, kdy soudu není známo, že by banky poskytovaly údaje o účtech svých klientů, jejich výplatních páskách a osobních dokladech, jak tvrzeno v žalobě. Pokud úvěr byl poskytnut na účet [číslo] jak žalobkyně dokládá, pak není z ničeho zřejmé, že by šlo právě o účet žalovaného, neboť současně bylo výpisem z účtu u [právnická osoba] doloženo, že žalovaný je majitelem účtu č. [bankovní účet]. S praxí zneužívání prostředků komunikace na dálku se přitom nalézací soud setkává běžně, a to v nejrůznějších podobách. Pokud tedy nelze učinit závěr o uzavření úvěrové smlouvy se žalovaným, potom samozřejmě odpadá úvaha o čerpání úvěru v souladu se smlouvou, neboť z žádného důkazu nevyplývá (vyjma nikým neautorizovaných listin vzniklých výhradně pod kontrolou žalobkyně), že by byl úvěr načerpán na účet žalovaného. Tomu koneckonců (nepřímo) odpovídá i skutečnost, že žalovaný na předmětný úvěr nikdy ani zčásti neplnil. Z bohaté praxe nalézacího soudu, která se ohromnou šíří svého záběru pohybuje na kvalitativně odlišné úrovni rozhodovací činnosti, lze přitom konstatovat, že sjednávání a čerpání úvěrů pod smyšlenou či odcizenou identitou je v současné finanční praxi založené na toliko elektronickém jednání celkem běžné (podobně běžné, jako jsou obchody s databázemi identifikačních údajů spotřebitelů, vč. kopií identifikačních dokumentů a výplatních pásek). S ohledem na shora uvedené tedy soud žalobu zcela zamítl, aniž by se zabýval extrémní výší sjednaného úroku. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, podle by měl žalovaný právo na náhradu vzniklých nákladů řízení, nicméně na straně žalovaného soud žádné náklady řízení neshledal.