11 C 253/2023-25 — Okresní soud v Chebu

Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku s tím, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, [právnická osoba] credit s.r.o., došlo dne [datum] k uzavření úvěrové smlouvy [číslo] na jejímž základě čerpal žalovaný úvěr ve výši 15 000 Kč, který se zavázal vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 6 589 Kč do 12. 11. 2021. Současně se žalovaný zavázal v případě svého prodlení uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky v prodlení a nahradit paušální náklady spojené s upomínáním nesplněné povinnosti. Žalobkyně, která pohledávky ze smlouvy nabyla postoupením od právní předchůdkyně, se v řízení domáhala úhrady nesplacené jistiny úvěru ve výši 15 000 Kč, včetně úroku z prodlení v zákonné výši za dobu od 13. 11. 2021 do 5. 12. 2022 a dále od 15. 12. 2022 do zaplacení, dále úhrady úroku ve výši 12 489 Kč (sestávajícího z poplatku za poskytnutí úvěru výši 6 589 Kč, dále úroku kapitalizovaného za dobu od 13. 11. 2021 do 13. 11. 2022 ve výši 5 400 Kč a dále poplatku za odeslání upomínky ve výši 500 Kč), úhrady sjednané smluvní pokuty ve výši 755,62 Kč (pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny za období od 13. 11. 2021 do 2. 1. 2022), a dále paušální náhrady nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 39 Kč. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. K nařízenému jednání se žádná ze stran nedostavila. Z provedeného dokazování soud nemohl dospět k závěrům odpovídajícím žalobním tvrzením. Především nelze mít za prokázané založení vztahu z úvěrové smlouvy, když k jeho prokázání žalobkyně předložila toliko kopii návrhu smlouvy, do které pouze úvěrující doplnila údaj o údajném podpisu žalovaného, který však reálně připojen nebyl a nelze tedy z ničeho usuzovat na projev vůle žalovaného (osobně žalovaného a nikoho jiného) se vázat. Jakkoliv nelze pochybovat o tom, že praxe stále výrazněji inklinuje k elektronickým právním jednáním, přesto z ničeho neplyne, že by pro taková jednání mělo docházet k ponížení standardní míry důkazu vyžadované českým procesním právem. Pokud by se důkazní praxe omezila na pouhé kopie nijak neautorizovaných listin vyhotovených věřitelem či pouhé výtisky z jeho interních elektronických systémů, pak by samozřejmě bylo možno již rezignovat na institut dokazování zcela, neboť důkazní hodnota jednostranných interních kopií a výtisků se limitně blíží nule. Za druhé pak žalobkyně neprokázala ani čerpání úvěru ze strany žalovaného, neboť v tomto směru doložila toliko potvrzení [právnická osoba], že zaúčtovala převod z účtu úvěrující na účet č. [bankovní účet], nicméně z ničeho již neplyne, kdo by měl být majitelem takto označeného účtu a kdo se tedy o uvedenou částku majetkově obohatil. Ostatně ani převedená částka 12,5 tis. Kč neodpovídá sumě tvrzeného úvěru, tedy lze sotva dovozovat, že obě listiny se týkají téhož právního vztahu. Za prokázané tak lze mít pouze tolik, že úvěrující dopisem ze dne 19. 12. 2022 oznámila postoupení pohledávky. Zda vůbec sama úvěrující s jistotou věděla, s kterou osobou v případě navázání úvěrového vztahu vlastně jedná, může být diskusní. Každopádně z bohaté praxe nalézacího soudu plyne, že uzavírání obchodů pod smyšlenou či odcizenou identitou lze v současnosti považovat za frekventované. Za daných okolností tedy nelze mít za prokázané ani uzavření úvěrové smlouvy, tedy založení závazků žalovaného v žalobě uvedených, ani čerpání úvěrové sumy, o které je jisto pouze tolik, že odešla na účet neznámého majitele. Žalobkyně se pak o vlastní vůli nedostavila k nařízenému jednání a připravila se tak o poučení soudu dle ustanovení § 118a občanského soudního řádu, které se dle ustálené judikatury vrcholných soudů i stanoviska doktríny poskytuje právě na nařízeném jednání v závislosti na výsledcích tam provedeného dokazování. K tomu ostatně nařízení soudního jednání v parametrech civilního procesu ovládaného zásadou ústnosti bytostně slouží. Soudu tak nezbylo, než podanou žalobu zcela zamítnout, jak ostatně musela žalobkyně nutně předvídat z dřívějších shodně argumentovaných rozhodnutí nadepsaného soudu v obdobných věcech téže žalobkyně (žalobkyně uplatňuje pohledávky založené na úvěrových smlouvách s prakticky totožným způsobem jejich sjednávání). Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, podle kterého by právo na náhradu nákladů řízení náleželo zcela úspěšnému žalovanému. Na straně žalovaného ovšem soud žádné náklady řízení neshledal, tudíž o nákladech řízení rozhodl, jak uvedeno ve výroku II. rozsudku.