11 C 305/2023-38 — Okresní soud v Chebu

Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku s tím, že mezi žalovanou a společností [právnická osoba] došlo dne [datum] prostřednictvím webového portálu k uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaná čerpala peněžní prostředky ve výši 110 548,44 Kč, které se zavázala vrátit do 23. 7. 2022. Žalovaná však svému závazku nedostála, a proto se žalobkyně domáhala jeho úhrady v čerpané výši, včetně příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení s tím, že pohledávku za žalovanou nabyla na základě postupní smlouvy ze dne 27. 1. 2020. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. K nařízenému jednání se strana žalující jako ve všech předchozích případech nedostavila, čímž se připravila o možnost poučení soudem dle ustanovení § 118a občanského soudního řádu, které se dle zákonné úpravy a ustálené judikatury vrcholných soudů poskytuje právě při nařízeném jednání. Žalobkyně přitom s jedinou výjimkou nenavrhla žádné důkazní prostředky k prokázání svých sporných tvrzení (žalovaná se nevyjádřila, tudíž žádné žalobní tvrzení neučinila nesporným). Nenavržené důkazy soud v civilním sporném řízení zásadně provádět nemá, zvlášť pak v případě, kdy by tím v rozporu se zásadou rovnosti a zásadou projednací zvýhodnil odborně zastoupeného profesionála proti nezastoupenému laickému spotřebiteli. Postup soudu byl pro žalobkyni předem zřejmý z řady předchozích obdobných věcí (obdobných nároků, stejné žalobkyně, z obdobných úvěrových smluv, při totožném zastoupení a totožných žalobních nedostatcích), nelze jej tedy ani v nejmenším považovat za překvapivý. Přesto usnesením ze dne 14. 9. 2023, č. j. 11 C 305/2023-16, nalézací soud nad rámec svých procesních povinností výslovně vyzval žalující stranu k označení důkazů k prokázání žalobních tvrzení, nicméně na tuto výzvu strana žalující nereagovala. Posléze soud obdržel pouze sdělení Mgr. [jméno] [příjmení] ze dne 4. 10. 2023, které sice výslovně reaguje na výzvu soudu ze dne 14. 9. 2023, nikoliv však adekvátním způsobem, neboť doplňuje žalobní tvrzení, ačkoliv k jejich doplnění soud žalující stranu vůbec nevyzýval, dále doposud uplatněné žalobní nároky mění a především neobsahuje jakoukoliv smysluplnou reakci na obsah předchozí výzvy soudu (tj. ani v reakci na výslovnou výzvu soudu neprovádí označení důkazů k základním žalobním tvrzením). Především je třeba zdůraznit, že soudu není známo a nebylo ani soudu osvětleno, jaký je vztah Mgr. [příjmení] ke straně žalující, neboť žalobkyně je v řízení zastoupena Mgr. [jméno]. Na výslovnou výzvu soudu k doložení oprávnění k zastupování žalobkyně ze strany Mgr. [příjmení] nebylo nijak reagováno, tudíž soud k uvedenému podání nepřihlížel (nicméně i kdyby k němu přihlížel, pak pro absenci označení relevantních důkazních prostředků by to nemělo na výsledek řízení žádný vliv). Lze jen dodat, že termín nařízeného jednání je pro strany závazný a strana, která se k jednání z vlastní vůle nedostaví, bere na vědomí, že se jí nedostane těch poučení, která se dle zákonné úpravy i judikatury vrcholných soudů poskytují právě a pouze při nařízeném jednání. Platné procesní právo stojí na ústavně založené zásadě ústnosti a zásadě rovnosti stran, tedy není jakéhokoliv důvodu vyhovovat snahám žalobců hromadně postupovaných pohledávek o vnucení jakési varianty quasipísemného procesu, ve které by soud profesionálně zastoupenou spornou stranu opakovaně poučoval a instruoval, co vše má tvrdit a co vše má dokládat, aby byla v řízení úspěšnou. Ostatně právě způsob„ reakce“ zástupce žalobkyně na výzvy soudu v nadepsané věci celkem výstižně ilustruje obecný stav současné praxe zastupování, zejména v oblasti cedovaných pohledávek, kdy v řadě případů jde pouze o nekonečně marnou korespondenci na výlučné náklady daňových poplatníků (při aktuální komické„ níži“ soudních poplatků, která v drtivé většině věcí nepokrývá ani náklady základního doručování). Ostatně zástupce žalobkyně si byl na základě předchozích rozhodnutí nadepsaného soudu přesně vědom těch následků, které nastanou, pokud se nedostaví k jednání nebo nesplní své procesní povinnosti. Na tom nic nemění ani jeho zjevně mylné (subjektivní) deklarované přesvědčení o rozsahu„ nesporných“ tvrzení, ani automatizované generování frázovitě stereotypních„ procesních podání“. K prokázání sporných žalobních tvrzení tak bylo navrženo toliko vyžádání sdělení o majiteli účtu č. [bankovní účet], nicméně nebylo žádného důvodu k provedení tohoto důkazního prostředku za situace, kdy žalobkyně v řízení vůbec neprokazovala svou aktivní věcnou legitimace, tedy že by jí svědčilo právo žalobou uplatněné. Dle dominantní procesní teorie byla žalobkyně povinna prokazovat veškeré skutečnosti zakládající uplatněné nároky, bez ohledu na aktivitu či pasivitu protistrany. Tyto posléze uvedené sporné skutečnosti prokázány být nemohly, neboť žalobkyně jejich prokazování vůbec nenavrhla (viz bod C návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu vyhrazený pro označení důkazů, jak je v rámci jeho popisu odborně zastoupená žalobkyně výslovně poučena a jak si toho ostatně byla i vědoma, neboť v dané pasáži sama jeden důkazní návrh učinila). Soud si přitom nemůže o své vůli vybírat, které z přiložených skenovaných listin (viz bod H návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, který žádné důkazní návrhy obsahovat nemůže, neboť v tomto rozsahu nejde vůbec o procesní podání obsahující procesní úkon žalobkyně, nýbrž pouze o automaticky vygenerovaný seznam připojených listin, který může sice někdy obsahovat některé z navržených důkazů, byť jen ty v elektronické podobě, ale současně i řadu dalších nedůkazních dokumentů, př. různé plné moci, pověření, osvědčení o registraci, vyúčtování, různé propagační materiály a další pestré přílohy, leckdy bez jakékoliv vazby k předmětu řízení, stejně tak ovšem žádné důkazy obsahovat vůbec nemusí, jak se koneckonců podává z nesmírně bohaté nalézací praxe) k důkazu provede a které nikoliv. Ostatně nezbytnou podmínkou způsobilého označení a následného provedení důkazního prostředku je současně též přiřazení konkrétního důkazního návrhu ke konkrétní (jednotlivé) tvrzené skutečnosti, neboť jde o základní předpoklad pro úvahu soud, zda daný důkazní prostředek vůbec provést nebo zda je ve vztahu k určité skutečnosti př. nadbytečným či irelevantním. Pokud by tomu snad mělo být jinak, pak nemá smyslu předstírat, že české procesní právo vyžaduje ve sporném řízení označování důkazů vůbec. Lze tak uzavřít, že soud nemohl žalobě vyhovět pro neunesení břemene důkazního v otázce aktivní věcné legitimace, neboť žalobkyně v tomto směru přes výzvu soudu nenavrhla žádné důkazy k základní sporné otázce nabytí uplatněné pohledávky od úvěrující, kdy bez jejího prokázání nemá smyslu zabývat se dalšími skutečnostmi (předpoklady závěru o důvodnosti uplatněného nároku). Soud tedy žalobu, stejně jako v mnoha předchozích případech pro totožný nedostatek zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, podle kterého by právo na náhradu nákladů řízení náleželo plně úspěšné žalované. Na straně žalované ovšem soud žádné náklady řízení neshledal.