11 C 461/2022-32 — Okresní soud v Chebu

Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku s tím, že mezi účastníky došlo dne [datum] k uzavření úvěrové smlouvy [číslo] na jejímž základě čerpal žalovaný úvěr ve výši 20 000 Kč, který se zavázal vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 5 200 Kč do 7. 1. 2022 a dále zaplatit poplatky za sjednané služby (služba„ Klidné spaní“ za poplatek 110 Kč, služba„ Presto“ za poplatek 165 Kč a služba„ Informační SMS servis“ za poplatek 29 Kč), nicméně žalovaný neuhradil ničeho. Žalobkyně se tak domáhala zaplacení nedoplatku jistiny úvěru ve výši 20 000 Kč, zaplacení poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 5 200 Kč a dále shora uvedených poplatků za sjednané služby v celkové výši 304 Kč, to vše spolu se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení, a dále zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 980 Kč za opakované upomínání žalovaného (prostřednictvím 37x emailů, 31x SMS a 14x telefonicky v období od [datum] do [datum]). Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, k nařízenému jednání se žádná ze stran, řádně a včas předvolaných, nedostavila. Za situace, kdy požadavek na konání ústního jednání není vznesen přímo stranami, se jednání dle zákonné úpravy nařizuje pouze v těch případech, kdy podané žalobě nelze na základě žalobkyní doložených listinných důkazů (zcela) vyhovět. V této souvislosti je třeba dále zdůraznit, že možnost rozhodnutí bez jednání představuje průlom do ústavní (čl. 96 Ústavy ČR) a současně základní procesní zásady ústnosti jednání, přičemž dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR platí, že veškerá svá poučení (zejména dle § 118a občanského soudního řádu) soud poskytuje zásadně při nařízeném jednání (srov. př. rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 204/2003, sp. zn. 25 Cdo 214/2006), a to pravidelně (a logicky) teprve v návaznosti na výsledky dokazování provedeného též (pouze) při jednání. Současně přitom platí, že žalobkyně v řízení prokazuje veškeré skutečnosti odpovídající znakům právních norem, ze kterých dovozuje veškeré své nároky v požadované výši, a teprve tehdy, kdy tyto skutečnosti v jejich úplnosti a s požadovanou mírou důkazu prokáže, má smysl se event. zabývat tím, zda a co v řízení tvrdí protistrana a zda k tvrzeným skutečnostem navrhuje důkazní prostředky. Z pasivity žalované protistrany nelze vyjma několika málo výjimek zákonem výslovně přesně a striktně vymezených dovozovat žádné právní následky. Ostatně vzhledem k principům právní úpravy doručování žalovaný o probíhajícím řízení vůbec nemusí reálně vědět. Dále lze doplnit, že v civilním sporném řízení soud aktivisticky nevstupuje do řízení, tím méně pak v zájmu silnější strany, kterou je profesionál v oboru finančních služeb zastoupený dalším profesionálem v oboru právních služeb ve sporu se spotřebitelem (žalovaným), tedy neprovádí o vlastní iniciativě k důkazu listiny, které nikdo k dokazování nenavrhl (žalobkyně přitom označila pouze tři důkazní návrhy, tj. smlouvu, obchodní podmínky a sazebník, tedy pouze tyto soud k důkazu provedl). Po provedeném dokazování soud nemohl vyhovět podané žalobě, neboť žalobkyně vůbec neprokázala založení úvěrového vztahu se žalovaným, ani čerpání úvěru ze strany žalovaného. Žádná z listin navržených žalobkyní k důkazu neobsahuje jakékoliv zachycení vlastního projevu vůle žalovaného, vyjma vlastních záznamů žalobkyně o tom, že (právě) žalovaný (a nikdo jiný) takový úkon (údajně) učinil. Z ničeho ani neplyne, že by se žalovaný o kterémkoliv úkonu žalobkyně v souvislosti s daným úvěrovým vztahem vůbec skutečně (tj. jinak než prostřednictvím fikce) dozvěděl. Pokud má být vůbec ještě smysluplně uvažováno o tom, že před nalézacími soudy je objektivně prováděno vůbec nějaké dokazování, pak se takový postup dle názoru nalézacího soudu nemůže nikdy omezit výhradně na listiny vytvořené samotnou žalobkyní, resp. nad jejichž genezí a obsahem má výhradní kontrolu žalobkyně. Je naprostou notorietou, že současná obchodní praxe využívá k právním jednáním prostředky elektronické komunikace, ostatně jsou to právě poskytovatelé finančních služeb, kteří z takového způsobu právního jednání primárně a naprosto dominantně těží výhody spočívající v bezprecedentní úspoře personálních a materiálních nákladů. Přesto však žalobkyní o vlastní vůli učiněná volba takového způsobu právního jednání rozhodně neznamená, že tím automaticky dojde k degradaci standardně uplatňované míry důkazu v českém procesním právu na listiny, které neobsahují žádný vlastní originální projev vůle žalovaného, nýbrž pouze vlastní záznam žalobce, že právě žalovaný takový projev tou či onou elektronickou formou učinil, listiny, o kterých se žalovaný vlastně ani dozvědět nikdy nemusel a kde se různé vlastní úkony žalovaného ve své podstatě jenom tvrdí. V takovém případě by se totiž důkazní hodnota těchto tzv. důkazních listin nevyrovnala dokonce ani (pouhým) žalobním tvrzením, která jsou alespoň žalobcem či jeho zástupcem zcela nepochybně autorizována a lze tedy na ně vázat odpovědnost konkrétních osob, což oproti tomu o celé řadě automatizovaných výstupů z elektronických systémů a databází rozhodně nelze tvrdit. V daném případě v doložené kopii úvěrové smlouvy absentuje podpis žalovaného a je nahrazen toliko záznamem úvěrující, že kdosi (patrně z nějakého mobilního telefonu) odeslal jakýsi sms kód, který úvěrující považuje za projev vůle právě žalovaného. Již z tohoto popisu je patrné, že úvěrující vůbec nemohla vědět, že by sms kód odeslal a svoji vůli tímto projevil právě žalovaný a nikoliv jiná osoba, totožnost jednajícího v daném případě očividně nikdo neověřoval. Z návrhu smlouvy není vůbec patrno, že by bylo jednáno právě se žalovaným, když poznámku o„ podpisu SMS kódem [číslo]“ evidentně připojil automatizovaný systém generování elektronických verzí smluv, přičemž z navržených důkazů vůbec neplyne, že by„ unikátní“ SMS kód odesílal právě žalovaný a že by právě žalovaný disponovala mobilním zařízením, ze kterého byl SMS kód odesílán. S praxí zneužívání mobilních zařízení se přitom nalézací soud setkává běžně, a to v nejrůznějších podobách. Za popsaných okolností pak nelze uvažovat o tom, že by žalovaný své identifikační údaje„ odsouhlasil podpisem úvěrové smlouvy“, neboť břemeno ověření totožnosti protistrany z povahy věci nemůže z úvěrujícího sejmout ten, se kterým je jednáno, ať již jím byl kdokoliv. Tvrzení žalobkyně o jakési„ sekundární identifikaci žalovaného“ zůstala v rovině pouhých tvrzení, podobně jako tvrzení o čerpání úvěru, neboť v tomto ohledu žalobkyně žádné důkazy nenavrhla, přičemž nenavržené důkazy se v civilním sporném řízení neprovádí. Pokud tedy nelze učinit závěr o uzavření úvěrové smlouvy se žalovaným, potom samozřejmě odpadá úvaha o čerpání úvěru v souladu se smlouvou. Tomu koneckonců (nepřímo) odpovídá i skutečnost, že žalovaný na předmětný úvěr nikdy ani zčásti neplnil. Vše shora uvedené pak platí tím spíše, že se současně žalobkyni nabízí celá paleta důkazních prostředků, při jejichž navržení a provedení by již nebylo prostoru k odůvodněným pochybnostem o tom, že bylo jednáno právě se žalovaným. Samozřejmě to vše vyžaduje alespoň náznaky procesní aktivity, přičemž v situaci, kdy se žalobkyně nedostaví k nařízenému jednání soudu, je jakýkoliv jiný výsledek řízení, než je zamítnutí žaloby, celkem efektivně vyloučen. Z bohaté praxe nalézacího soudu, která se ohromnou šíří svého záběru pohybuje na kvalitativně odlišné úrovni rozhodovací činnosti, lze přitom konstatovat, že sjednávání a čerpání úvěrů pod smyšlenou či odcizenou identitou je v současné finanční praxi založené na toliko elektronickém jednání celkem běžné (podobně běžné, jako jsou obchody s databázemi identifikačních údajů spotřebitelů). S ohledem na shora uvedené tedy soud žalobu zcela zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, podle by měl žalovaný právo na náhradu vzniklých nákladů řízení, nicméně na straně žalovaného soud žádné náklady řízení neshledal.