13 C 115/2023-21 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se žalobou domáhala, aby ji žalovaný zaplatil částku 10 500 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že se žalovaným uzavřela dne 28. 5. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které žalovanému poskytla částku 7 000 Kč. Tuto částku se žalovaný zavázal vrátit spolu úrokem ve výši 0,9 % denně za dobu od 28. 5. 2021 do 27. 6. 2021 ve výši 1 890 Kč. Rovněž byla smlouvou o zápůjčce sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení. Žalovaný ve stanovené lhůtě splatnosti poskytnutou částku nevrátil. 2. Žalovaný se žalobě žádným způsobem nevyjádřil. 3. Po provedeném dokazování má soud za prokázané ze smlouvy o úvěru, že žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru, podle níž žalovanému poskytla částku 7 000 Kč, kterou žalovanému poukázala bezhotovostně a kterou se žalovaný zavázal splatit spolu s úrokem ve výši 0,9 % denně, kdy doba splatnosti byla sjednána na 30 dnů ode dne odeslání finančních prostředků žalovanému. Pro případ prodlení byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení. Z výpisu z účtu má soud za prokázané, že dne 28. 5. 2021 byly zaslány finanční prostředky ve výši 7 000 Kč žalovanému. Žalovaný žalobkyni částku 7 000 Kč nevrátil, kdy neuhradil ani žalobkyní požadovanou smluvní pokutu ve výši 3 500 Kč. Před podáním žaloby vyzvala žalobkyně žalovaného k dobrovolnému splnění jeho dluhu předžalobní výzvou ze dne 31. 3. 2022. 4. Soud dospěl k závěru, že právní vztah mezi žalobkyní a žalovaným by bylo namístě posoudit jako vztah založený smlouvou o úvěru podle § 2395 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ ObčZ“), a to s ohledem na obsah smlouvy určující vzájemná práva a povinnosti stran smlouvy, kdy smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Přestože předmětná smlouva o úvěru je smlouvou transparentní, je nutno poukázat na skutečnost, že za poskytnutí částky 7 000 Kč na 1 měsíc je požadována úhrada úroku ve výši 1 890 Kč. Pokud soud posuzuje uzavřenou smlouvu jako celek, je zřejmé, že žalovaný měl uhradit žalobkyni za dobu 1 měsíce jistinu navýšenou o více než 27 %. Z toho vyplývá, že výše RPSN přesahovala 1 000 %, kdy se jedná o sazbu, která se naprosto vymykala výši roční procentní sazby nákladů zápůjček či úvěrů, za jaké v době realizace zápůjčky byly na bankovním trhu poskytovány spotřebitelské zápůjčky a úvěry. 5. V případě uzavřené smlouvy se jedná o smlouvu uzavřenou se spotřebitelem podle § 1810 a následujících ObčZ, konkrétně jde o smlouvu o finanční službě podle § 1841 a následujících ObčZ, přičemž podle § 1813 ObčZ se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, to neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Soud s ohledem na výše uvedené skutečnosti hodnotil předmětnou smlouvu ve vztahu k žalovanému jako značně nevýhodnou, která se zjevně příčí dobrým mravům, jak předpokládá ustanovení § 580 ObčZ, tedy jako smlouvu neplatnou, kdy v souladu s ustanovením § 588 ObčZ k takové neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu osoby, která se má neplatnosti dovolávat, tedy žalovaného. V takovém případě má žalobkyně v souladu s ustanovením § 2991 ObčZ, dle kterého, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil, přičemž bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, právo pouze na vydání toho, co žalobkyně sama plnila na základě smlouvy, která nebyla platná. Pokud bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 7 000 Kč, kdy žalovaný žalobkyni ničeho neuhradil, vyhověl soud žalobkyni co do požadavku na úhradu částky 7 000 Kč s požadovaným zákonným úrokem z prodlení, kdy výše úroku z prodlení vychází z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývající části soud žalobu zamítl. 6. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“), podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů právo. V předmětné věci byl poměr úspěchu a neúspěchu účastníků obdobný, proto soud konstatoval, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.