13 C 188/2022-37 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se žalobou domáhala, aby ji žalovaný zaplatil částku 20 000 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 500 Kč, kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 4 153,42 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 20 000 Kč od 23. 12. 2021 do zaplacení, částku 10 000 Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že mezi společností [právnická osoba], a žalovaným byla dne 1. 9. 2018 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] podle které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč. Naproti tomu se žalovaný zavázal vrátit věřiteli částku 37 200 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 2 657,14 Kč. Žalovaný neuhradil dlužnou částku řádně a včas, uhradil pouze částku 14 700 Kč. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek. 2. Žalovaný se k žalobě žádným způsobem nevyjádřil. 3. Ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi [právnická osoba], a žalovaným má soud za prokázané, že uvedená společnost se zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 20 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 17 200 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 2 600 Kč. Ze smlouvy vyplývá také vyplacení částky žalovanému na jeho účet. Stejně tak je prokázáno notářským zápisem JUDr. [jméno] [příjmení] ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. NZ 1054/2018, N 842/2018, smlouvou o postoupení pohledávek a oznámením o postoupení pohledávky, že předmětná pohledávka vůči žalovanému byla postoupena na žalobkyni. Tyto důkazy uvedené skutečnosti jednoznačně prokazují, když o jejich hodnověrnosti neměl soud žádné pochybnosti. 4. Právní vztah mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným by posouzen jako vztah vzniklý na základě uzavřené smlouvy o úvěru podle § 2395 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ ObčZ“). Z obsahu této smlouvy vyplývá povinnost žalovaného vrátit poskytnuté finanční prostředky a zaplatit případně sjednané úroky. Nárok na sjednanou smluvní pokutu by měl oporu v ustanovení § 2048 a následujících ObčZ. Smluvní ujednání je nutno posuzovat jako celek a je zřejmé, že v případě poskytnuté částky ve výši 20 000 Kč měl žalovaný uhradit tuto částku ve 14 měsíčních splátkách navýšenou o částku 17 200 Kč, což je výše, která se naprosto vymykala výši roční procentní sazbě nákladů půjček či úvěrů, za jaké i v době realizace půjčky byly na bankovním trhu poskytovány spotřebitelské půjčky a úvěry. Ostatně obsahem samostné smlouvy o úvěru je informace o tom, že roční procentní sazba nákladů odpovídá u tohoto úvěru výši 212,32 %. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že v případě každé takto uzavřené smlouvy se jedná o typickou smlouvu uzavřenou se spotřebitelem podle § 1810 a následujících ObčZ, konkrétně o smlouvu o finanční službě podle § 1841 ObčZ, přičemž podle § 1813 ObčZ má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, to neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. V souhrnu tak soud popsanou smlouvu, ve směru k žalovanému výrazně značně nevýhodnou, hodnotí jako smlouvu, která se zjevně příčí dobrým mravům, jak předpokládá ustanovení § 580 ObčZ, tedy jako smlouvu neplatnou a v návaznosti ustanovení § 588 ObčZ potud, že k takové neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu osoby, která se má neplatnosti dovolávat, totiž zde osoby žalovaného. V takovém případě má žalobkyně (po postoupení pohledávky) toliko právo na vydání toho, co její právní předchůdce sám plnil na základě smlouvy, která nebyla platná, soud proto žalobě vyhověl co do částky odpovídající poskytnuté jistiny spolu s úrokem z prodlení, počítaným dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Samotná žalobkyně v žalobě tvrdila, že žalovaný uhradil částku 14 700 Kč, proto má žalobkyně právo pouze na částku 5 300 Kč s úrokem z prodlení. 5. Ve zbývající části soud žalobu zamítl, neboť na základě neplatné smlouvy nemá žalobkyně právo na úhradu smluvního úroku, poplatku a smluvní pokuty. 6. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“), podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů právo. V předmětné věci měl převážný úspěch ve věci žalovaný, proto by měl vůči žalobkyni právo na částečnou náhradu nákladů řízení. Samotnému žalovanému ovšem v řízení žádné náklady nevznikly, když byl zcela nečinný.