13 C 198/2022-73 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se žalobou domáhala, aby ji žalovaný zaplatil částku 14 685 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný dne 2. 12. 2019 uzavřel s jejím právním předchůdcem, společností [právnická osoba], smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu byl poskytnut úvěr ve výši 6 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr zaplatit společně s částkou 4 997 Kč v 52 týdenních splátkách po 212 Kč (poslední 185 Kč). Žalovaný uhradil pouze částku 1 212 Kč. Pohledávka byla postoupena původním věřitelem na žalobkyni. 2. Žalovaný se k žalobě žádným způsobem nevyjádřil. 3. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru [číslo] podle které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 6 000 Kč. Naproti tomu se žalovaný zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit spolu s poplatkem ve výši 4 997 Kč v 52 týdenních splátkách po 212 Kč (poslední 185 Kč). Původní věřitel postoupil pohledávku vůči žalované žalobkyni. 4. Uzavření smlouvy o úvěru, včetně jednotlivých ujednání mezi původním věřitelem a žalovaným, je prokazováno předmětnou smlouvou mezi [právnická osoba], a žalovaným [číslo]. Postoupení pohledávky je prokazováno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022 mezi původním věřitelem a žalobkyní. Tyto důkazy na sebe navazují, logicky se doplňují, nejsou mezi nimi rozpory a uvedené skutečnosti jednoznačně prokazují. O hodnověrnosti těchto důkazů neměl soud žádné pochybnosti. 5. Právní vztah mezi původním věřitelem a žalovaným by bylo možné posoudit jako plnění ze smlouvy o úvěru podle § 2395 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ ObčZ“). Z obsahu této smlouvy, upravující vzájemná práva a povinnosti stran smlouvy, vyplývá povinnost žalované vrátit poskytnuté finanční prostředky a zaplatit případně sjednané úroky. Smluvní ujednání je nutno posuzovat jako celek. Ze smlouvy je pak zřejmé, že v případě poskytnuté částky ve výši 6 000 Kč měl žalovaný v souhrnu uhradit tuto částku v 52 týdenních splátkách navýšenou o poplatek 4 997 Kč. Obsahem samotné smlouvy je konstatování o tom, že RPSN odpovídá u tohoto úvěru výši 279,96 %. U předmětné smlouvy se jedná o typickou smlouvu uzavřenou se spotřebitelem podle § 1810 a následujících ObčZ, konkrétně o smlouvu o finanční službě podle § 1841 a následujících ObčZ. Podle § 1813 ObčZ má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, to neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. V souhrnu tak soud popsanou smlouvu, ve směru k žalované výrazně značně nevýhodnou, hodnotí jako smlouvu, která se zjevně příčí dobrým mravům, jak předpokládá ustanovení § 580 ObčZ, tedy jako smlouvu neplatnou. Podle § 588 ObčZ k takové neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu osoby, která se má neplatnosti dovolávat (žalovaného). V takovém případě má žalobkyně (po postoupení pohledávky) pouze právo na vydání toho, co její právní předchůdce sám plnil na základě smlouvy, která nebyla platná. 6. Na výše uvedených závěrech soudu nemůže nic změnit skutečnost, že úvěr měl být splácen v hotovosti, což žalobci přinášelo zvýšené náklady. Ovšem celkové náklady na úvěr (RPSN) se vymykají běžným nákladům bank, když v tomto případě RPSN činila 279,96 %, což představuje mnohonásobně výše, než činily náklady na úvěry u komerčních bank. 7. Z uvedených důvodů soud žalobě vyhověl co do částky odpovídající poskytnuté jistiny ponížené o zaplacenou částku spolu s úrokem z prodlení, počítaným dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývající části soud žalobu zamítl, neboť na základě neplatné smlouvy nemá žalobkyně právo na úhradu úroku, poplatku či dalších případných plnění. 8. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“), podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů právo. Ve věci měl větší úspěch žalovaný, který byl ovšem v řízení zcela nečinný, proto soud konstatoval, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.