13 C 198/2023-26 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobce se žalobou domáhal, aby mu žalovaná zaplatila částku 11 000 Kč s příslušen-stvím. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaná dne [datum] uzavřela s právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], smlouvu o půjčce [číslo] na jejímž základě ji byla v hotovosti poskytnuta půjčka ve výši 11 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit věřiteli celkovou dlužnou částku ve výši 18 656 Kč v 53 týdenních splátkách. Žalovaná neuhradila žádnou částku, takže zbytek pohledávky činí 11 000 Kč na jistině. [právnická osoba] S.a.r.l., která ji následně postoupila žalobci. Ke dni postoupení činila zbývající dlužná částka právě 11 000 Kč. Žalovaná žalovanou částku neuhradila. 2. Žalovaná se k žalobě žádným způsobem nevyjádřila. 3. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobce, společnost [právnická osoba] a žalovaná uzavřeli dne [datum] smlouvu o půjčce, podle které byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 11 000 Kč. Naproti tomu se žalovaná zavázala poskytnuté finanční prostředky vrátit spolu s částkou 7 656 Kč v 53 pravidelných týdenních splátkách po 352 Kč. Původní věřitel postoupil pohledávku vůči žalované [právnická osoba], S.a.r.l., která ji následně postoupila žalobci. Celková dlužná částka činí 11 000 Kč na jistině. 4. Uzavření smlouvy o půjčce, včetně jednotlivých ujednání mezi původním věřitelem a žalovanou, je prokazováno předmětnou smlouvou mezi [právnická osoba], a žalovanou ze dne [datum]. Skutečnost, že žalovaná dluží žalovanou částku, vyplývá z výzvy žalobce. Postoupení pohledávky je prokazováno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] a další smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] Tyto důkazy na sebe navazují, logicky se doplňují, nejsou mezi nimi rozpory a uvedené skutečnosti jednoznačně prokazují. O hodnověrnosti těchto důkazů neměl soud žádné pochybnosti. 5. Právní vztah mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou by bylo na místě posoudit jako vztah vzniklý na základě uzavřené smlouvy o půjčce podle § 657 a následujících zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013 (dále jen„ ObčZ“). Z obsahu této smlouvy vyplývá povinnost žalované vrátit poskytnuté finanční prostředky a zaplatit sjednaný poplatek. Smluvní ujednání je nutno posuzovat jako celek a je zřejmé, že v případě poskytnuté částky ve výši 11 000 Kč měla žalovaná uhradit tuto částku v 53 týdenních splátkách navýšenou o částku 7 656 Kč, což je výše, která se naprosto vymykala výši roční procentní sazbě nákladů půjček či úvěrů, za jaké v době realizace půjčky byly na bankovním trhu poskytovány spotřebitelské půjčky a úvěry. Ze smluvních ujednání je zřejmé, že roční procentní sazba nákladů odpovídá u této půjčky výši přibližně 70 %. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že v případě předmětné smlouvy se jedná o typickou smlouvu uzavřenou se spotřebitelem podle § 51a a následujících ObčZ, konkrétně o smlouvu o finanční službě. V takovém případě jsou zakázaná ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. V souhrnu tak soud popsanou smlouvu, ve směru k žalované výrazně značně nevýhodnou, hodnotí jako smlouvu, která se zjevně příčí dobrým mravům, jak předpokládá ustanovení § 39 ObčZ, tedy jako smlouvu neplatnou, když k této neplatnosti soud musí přihlédnout i bez návrhu osoby, která se má neplatnosti dovolávat. V takovém případě má žalobce (po postoupení pohledávky) toliko právo na vydání toho, co její právní předchůdce sám plnil na základě smlouvy, která nebyla platná, soud proto žalobě vyhověl co do částky odpovídající poskytnuté jistiny spolu s úrokem z prodlení, počítaným dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalobce tak má nárok pouze na částku 11 000 Kč. Ve zbývající části soud žalobu zamítl, neboť na základě neplatné smlouvy nemá žalobce právo na úhradu poplatku a dalších plnění. 6. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“), podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů právo. V předmětné věci byl poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků obdobný, proto soud konstatoval, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.