13 C 267/2023-59 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se žalobou domáhala, aby ji žalovaná zaplatila částku 48 651 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 49 651 Kč od 30. 4. 2022 do 15. 9. 2022 ve výši 2 236,36 Kč a úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 48 651 Kč od 16. 9. 2022 do zaplacení, částku 20 357 Kč a úrok ve výši 58,86 % ročně z částky 41 062,44 Kč od 30. 4. 2022 do 23. 5. 2022 ve výši 1 552,56 Kč, úrok ve výši 11,75 % ročně z částky 41 062,44 Kč od 24. 5. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 30. 4. 2022 dosáhne částky 130 334 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že mezi ní a žalovanou byla dne 18. 11. 2020 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] podle které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 50 000 Kč. Tuto částku spolu se sjednaným úrokem ve výši 59,85 % ročně se žalovaná zavázala splácet ve 36 měsíčních splátkách po 3 017 Kč. Schopnost žalované řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů o příjmech, výpisů z bankovního účtu a prohlášení žalované. Současně byla ověřena úvěrová historie žalované v databázích SOLUS a NRKI. Žalovaná uhradila na splátkách celkem částku 39 222 Kč. Pro případ prodlení žalované s úhradou byla sjednána smluvní pokuta za prodlení s úhradou každé ze splátek po dobu delší 30 dnů ve výši 499 Kč, když žalobkyně uplatňuje nárok na tuto pokutu ve vztahu k prvním třem splátkám, tj. ve výši 1 497 Kč. Dále žalobkyni vzniklo právo na úhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 1 200 Kč (6 x 200 Kč za prodlení se splátkami č. 10, 12, 13, 14, 15 a 16). Vzhledem k tomu, že žalovaná splátky nehradila, došlo k zesplatnění úvěru ke dni 28. 4. 2022. Žalobkyně se tak domáhala zaplacení jistiny 45 954,51 Kč (která sestává z původní dlužné jistiny 41 062,44 Kč a úroku přirostlého k jistině ke dni zesplatnění), smluvní pokuty za prodlení ve výši 1 497 Kč, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované v celkové výši 1 200 Kč, smluvní pokuty ve výši 0,1% denně z částky 46 954,51 Kč od 30. 4. 2022 do data vyhotovení žaloby ve výši 20 357 Kč a úroku ve výši 58,86 % ročně z částky 41 062,44 Kč od 30. 4. 2022 do zaplacení, od 91. dne pak požaduje úrok ve výši 11,75 %. 2. Žalovaná se k žalobě žádným způsobem nevyjádřila. 3. Ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi účastnicemi dne 18. 11. 2020 a oznámení o schválení úvěru ze dne 20. 11. 2020 má soud za prokázané, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 50 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit spolu s úrokem ve výši 58,86 % ročně ve 37 měsíčních splátkách po 3 017 Kč. Pro případ prodlení žalované s úhradou byla sjednána smluvní pokuta za prodlení s úhradou každé ze splátek po dobu delší 30 dnů ve výši 499 Kč za každou splátku. Vyplacení částky žalované je prokázáno dokladem o vyplacení. Úvěrová smlouva a další s ní související listiny (oznámení o schválení úvěru, splátkový kalendář ke smlouvě) prokazují, že žalovaná byla žalobkyní jasně a srozumitelně seznámena s tím, kolik bude muset hradit na jednotlivých splátkách i kolik celkově zaplatí. Stejně tak je prokázáno, že žalobkyně si prověřila schopnost žalované úvěr hradit formulářem hodnocení klienta a dotazy na registry SOLUS a NRKI. 4. Při hodnocení právního vztahu mezi účastnicemi soud vycházel z ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ ObčZ“), podle něhož každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích. V obdobných věcech téhož žalobce přitom Okresní soud v Chebu již rozhodoval v několika jiných řízeních, kde byly předmětem posouzení smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalobkyní a další osobou, když částky poskytnutého úvěru i úroky byly sjednány obdobně, přičemž v ostatních ujednáních se jednalo o smlouvu o úvěru zcela totožného znění. Odvolací soud dospěl opakovaně k právním závěrům, že„ Podle ustanovení § 580 ObčZ je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům; k neplatnosti takové právního jednání soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 ObčZ). Posuzovanou smlouvu se žalovaný zavazuje k placení úroku ve výši 64,58 % ročně. Lze souhlasit s žalobkyní, že výše úroku byla sjednána transparentně, žalobkyně splnila ve vztahu k výši úroku i informační povinnosti vůči žalovanému, které jí ze zákona o spotřebitelském úvěru plynou. Oproti žalobkyni odvolací soud, tak jak dovodil i soud prvního stupně, považuje dohodnutou výši úroku za nepřiměřeně vysokou. Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěr nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Z údajů zveřejňovaných Českou národní bankou na jejích internetových stránkách vyplývá, že obvyklá míra úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností 1 rok až pět let nedosahovala v roce 2021 ani 10 % ročně; tuto sazbu úrok sjednaný mezi účastníky převyšuje bezmála sedmkrát. Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Ve smlouvě se sjednává právo žalobkyně pro případ prodlení žalovaného s placením splátek alespoň 65 dnů„ zesplatnit“ úvěr, tj. požadovat okamžitou úhradu veškerých nároků, které žalobkyně vůči žalovanému má. V článku 6.4. smlouvy je pro tento případ stanoveno, že dosud neuhrazená jistina ale i neuhrazený úrok, se stává součástí„ nové jistiny“ která je jako celek úročena dohodnutou sazbou 64,58 %, přičemž v článku 2.2. smlouvy ujednáno, že„ úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru“; celková výše úroku, který je žalobkyně oprávněna požadovat je v témže ustanovení omezen na 120 % celkové částky, tj. na 215 827,20 Kč. Toto ujednání, které navíc nesplňuje požadavek na jasnost a srozumitelnost veškerých sdělení vůči spotřebiteli podle § 181 odst. 1 ObčZ, neboť formulace o přirůstání úroku běžícího do zaplacení je žargonem, jemuž snad rozumí profesionál poskytující úvěry a další finanční služby, případně osoby s právnickým či ekonomickým vzděláním, stěží však lze předpokládat, že bude srozumitelné průměrnému spotřebiteli a že tento bude schopen posoudit důsledky takového ujednání na obsahu svých povinností, dobrým mravům odporuje. Ujednání o právu požadovat úrok z úroku není sice ujednáním obecně zakázaným. Zejména ve smlouvách, jejichž účastníkem je spotřebitel, nesmí takové ujednání vytvářet nepřiměřenou nerovnováhu smluvních stran v jeho neprospěch a musí být sjednáno zcela transparentně a srozumitelně. Také je nelze posuzovat izolovaně od výše sazby„ přirůstajícího“ úroku, který je i bez tohoto ujednání (které není ničím jiným, než jeho dalším faktickým navýšením) nepřiměřeně vysoký. Odvolací soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaný stižen i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona o spotřebitelském úvěru. Zhodnotil-li uvedené okolnosti odvolací soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena žalobkyní, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí. Odvolací soud respektuje zásadu smluvní volnosti a autonomie vůle jako základních principů, na kterých je soukromé právo postaveno. Ovšem ani respekt k těmto zásadám nemůže vést k akceptaci takového obsahu spotřebitelské smlouvy, který v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností vytváří jejich zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a které i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu. Odvolací soud proto posoudil předloženou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou.“ 5. V předmětné věci byl sjednán úrok ve výši 58,86 % ročně. Byl tedy sjednán úrok, který přibližně 5x převyšuje obvyklou úrokovou sazbu úvěrů poskytovaných domácnostem v této době. Navíc ostatní ujednání smlouvy jsou totožná se shora uvedenými případy, proto soud nemá důvodu odchylovat se od právních závěrů vyslovených odvolacím soudem, jak je uvedeno výše. Soud zdůrazňuje, že dospěl k závěru o neplatnosti právního ujednání ve smyslu ustanovení § 580 ObčZ při zohlednění celého obsahu smlouvy, tedy nikoliv pouze s ohledem na výši sjednané úrokové sazby a na jeho závěry lze v plném rozsahu odkázat. 6. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla se žalobkyně domáhat vrácení posk