11 C 163/2023-84 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku s tím, že žalovaný dne , datum, uzavřel s předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, ., smlouvu o bankovních produktech a službách, na jejímž základě vedla pro žalovaného běžný účet č. , tel. číslo, a dále byla dne , datum, sjednána formou Dispozic úvěrová smlouva, na jejímž základě úvěrující poskytla žalovanému kontokorentní úvěr Flexikredit až do výše 5 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet spolu s úrokem ve výši 21,99 % ročně formou měsíčního kreditního příjmu ve výši 50 % povoleného debetu. Z důvodu opakovaného porušování podmínek Flexikreditu spočívajícího v opakovaném přečerpání povoleného limitu úvěrující poskytování tohoto produktu vypověděla a převedla vzniklý debetní zůstatek ve výši 8 202,60 Kč dne 1. 3. 2021 na nově otevřený úvěrový účet č. , č. účtu, , jehož dlužný zůstatek měl žalovaný splatit v měsíčních splátkách, což však neučinil, proto úvěrující úvěr ke dni 7. 7. 2021 zesplatnila. Žalobkyně, která pohledávky ze smlouvy nabyla postoupením, se tak v řízení domáhala úhrady nesplacené jistiny úvěru ve výši 8 202,60 Kč, tří poplatků za upomínání žalovaného ze dne 19. 4. 2021, 17. 5. 2021 a 16. 6. 2021 v celkové výši 1 800 Kč, úroku z prodlení z dlužné jistiny kapitalizovaného za dobu od 1. 9. 2021 do 14. 6. 2022 ve výši 529,10 Kč, dále úroku z prodlení v zákonné výši z dlužné jistiny a poplatků od 25. 6. 2022 do zaplacení a také úroku z úvěru ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny od 8. 7. 2021 do zaplacení.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, k nařízeným jednáním se nedostavil., právnická osoba, předložených listin dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům. Mezi úvěrující a žalovaným došlo nejprve dne , datum, k založení vztahu ze smlouvy o běžném účtu, jak patrno ze smlouvy o bankovních produktech a službách, kdy v návaznosti na vedení běžného účtu č. , č. účtu, strany posléze sjednaly povolený úvěrový limit (Flexikredit) do výše 5 000 Kč s podmínkou minimálního měsíčního kreditního příjmu 50 % limitu a s úrokem ve výši 21,99 % ročně (resp. 29 % ročně při nepovoleném debetním zůstatku), což je zřejmé z doložených Dispozic ze dne 8. 7. 2020. V rámci sazebníku, který byl učiněn součástí jejich závazku, strany sjednaly poplatek za oznámení o převodu zůstatku na splatný Flexikredit ve výši 200 Kč, poplatek za převedení nepovoleného debetního zůstatku na nově otevřený úvěrový účet ve výši 10 % povoleného limitu a poplatek za zaslání každé upomínky ve výši 600 Kč. Součástí uvedených smluv pak strany učinily též všeobecné obchodní podmínky a dále speciální produktové podmínky. V rámci produktových podmínek strany sjednaly oprávnění úvěrující přistoupit při překročení povoleného debetního zůstatku či nedodržení měsíčního kreditního příjmu mimo jiné k ukončení poskytování úvěrového limitu a k převodu zůstatku na nově otevřený úvěrový účet (čl. 24), přičemž dle čl. 27 byla úvěrující oprávněna úročit splatnou jistinu, poplatky i úroky úrokem z prodlení. Postupné upomínání žalovaného pak žalobkyně prokázala třemi shora uvedenými upomínkami. Dne 6. 2. 2021 úvěrující ukončila poskytování Flexikreditu z důvodu porušování smluvních ujednání, jak patrno z uvedeného vyrozumění (k důkazu označeno teprve při posledním jednání). Doručení oznámení převodu debetního zůstatku na nově otevřený úvěrový účet, jak tvrzeno v žalobě, bylo v řízení prokázáno pouze ve vztahu ke třetí osobě (matce žalovaného), tedy nelze uvažovat o jeho účincích. K následnému zesplatnění tohoto úvěru ve výši 12 002,60 Kč pak úvěrující přistoupila dopisem ze dne 8. 7. 2021, který byl ovšem opět adresován pouze třetí osobě. Transakce proběhlé na běžném účtu, které vedly ke vzniku nepovoleného debetu ve výši 8 202,60 Kč (sestávajícího z jednotlivých čerpání, poplatků vedení úvěrového účtu, za zaslání upomínek, za pojištění, za překročení limitu Flexikreditu, za zrušení kontokorentu a ze splatných úroků), jsou patrné z doloženého běžného účtu. Podobně výpisem z úvěrového účtu č. , č. účtu, pak žalobkyně doložila postupné úročením úvěrové pohledávky úrokem z prodlení, obdobně se pak podává z platební historie. Nabytí pohledávek ze smlouvy od úvěrující prokázala žalobkyně doloženou postupní smlouvou, vč. přílohy v podobě seznamu postoupených pohledávek, a dále notifikací postoupení. Doručení notifikace do sféry dispozice žalovaného (na sjednanou doručovací adresu) žalobkyně neprokázala, nicméně na účinky doručení nemá tento nedostatek vliv.4. Ve věci bylo žalobkyní prokázáno, že na základě platné úvěrové smlouvy ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku poskytla její právní předchůdkyně žalovanému úvěr do výše 5 000 Kč, který žalovaný postupnými úkony přečerpal, čímž se dopustil porušení sjednaných podmínek poskytování úvěru a úvěrující vzniklo právo na zesplatnění celého úvěru odpovídající vyčerpaným částkám debetního zůstatku v celkové výši 8 202,60 Kč, na který žalovaný neuhradil ničeho. Výše uvedené nedostatky dokazování žalobních tvrzení přitom nemají vliv na výslednou podobu uplatněných nároků, neboť není pochyb o tom, že úvěr v uvedené výši vznikl, že byl v souladu s obchodními podmínkami řádně zesplatněn v únoru 2021 a že od té době je žalovaný s jeho plněním v prodlení, a tedy byly mu i řádně účtovány poplatky za upomínání, stejně jako úrokové příslušenství. Zda se žalovanému dostalo též benefitu v podobě možnosti dodatečného plnění úvěru vzniklého převodem na nově otevřený úvěrový účet, je z hlediska uplatněných nároků bez relevance. Žalobkyně prokázala i nabytí těchto pohledávek od právní předchůdkyně. Povinnost tvrzení a povinnost důkazní ohledně splacení takto vzniklých závazků, případně ohledně jiných skutečností oslabujících či vyvracejících nároky žalobkyně spočívala na žalovaném, který však v řízení zůstal zcela nečinný, proto soud žalobou uplatněným nárokům vyhověl v rozsahu uplatněné nesplacené jistiny (sestávající původně též ze sjednaných poplatků a úrokového příslušenství), vyúčtovaných poplatků, úrok z úvěru, včetně zákonného úroku z prodlení dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve výši stanoveném ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I. tohoto rozsudku).5. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, podle kterého soud přiznal úspěšné žalobkyni právo na náhradu účelně vynaložených nákladů vůči neúspěšnému žalovanému. Přitom náklady řízení na straně žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši , částka, , odměny zástupce žalobkyně ve výši , částka, za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, podání žaloby) podle § 7 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, paušální náhrady hotových výdajů celkem ve výši , částka, dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu a náhrady na DPH ve výši , částka, (§ 151 odst. 2 občanského soudního řádu). Plnění povinnosti uhradit náklady řízení v celkové výši , částka, pak bylo žalovanému v souladu s § 149 odst. 1 občanského soudního řádu uloženo k rukám zástupce žalobkyně. Za účelně vynaložené soud naopak nepovažoval úkony spojené s odstraňováním jednotlivých žalobních nedostatků a dále s jednáními spojenými s těmito úkony, neboť důsledky nedostatků procesních úkonů žalobkyně nemohou jít k tíži protistrany a sám žalovaný s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasil. Nutnost konání jednotlivých jednání přitom byla vyvolána pouze tím, že žalobkyně nebyla schopna nabídnout relevantní důkazní prostředky podporující veškerá uplatněná žalobní tvrzení, kdy v tomto směru se opakovaně dovolávala účinků listin pro žalovaného reálně doručovaných třetí osobě, stejně tak až do posledního jednání setrvávala na označení důkazních prostředků, které soudu reálně nikdy nepředložila (soud přitom není oprávněn si aktivně činit vlastní závěry o tom, zda označení důkazního prostředku představuje písařskou chybu či nikoliv, neboť samozřejmě nemá povědomost o tom, jakými konkrétními důkazními prostředky žalobkyně vlastně disponuje). Množství výzev k doplnění žaloby a množství jednání tak pravidelně vykazuje nepřímou úměru ke kvalitě a úplnosti žalobních tvrzení, ke kvalitě a úplnosti důkazního materiálu a jejich vzájemné provázanosti. Nehradí se přitom veškeré vzniklé náklady řízení, nýbrž pouze účelně vynaložené, tedy jen ty nezbytně nutné k úspěchu ve sporu při bezvadném a včasném plnění všech procesních povinností.