11 C 405/2023-53 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k bytové jednotce uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku s tím, že účastníci jsou jejími podílovými spoluvlastníky, nicméně bytovou jednotku užívá pouze žalovaná 2. a žalobkyně nemá zájem setrvávat nadále ve spoluvlastnictví, zvláště pokud v minulosti byla v souvislosti se spoluvlastnictvím nucena čelit soudním řízením, ve kterých byly vymáhány nedoplatky za služby spojené s užíváním předmětné bytové jednotky.2. Žalovaný 1. uvedl, že nemá zájem o přikázání podílu žalobkyně a nemá ani peněžní prostředky na jeho vyplacení. Stanovisko žalované 2. se dominantě soustředilo na celkem obsáhlé prezentování subjektivního pohledu na důvody negativního vztahu k žalobkyni a z hlediska předmětu řízení pak na prezentování obecného zájmu o přikázání podílu žalobkyně za částku, jejíž výši žalovaná 2. v průběhu řízení neustále měnila s tím, že je schopna ji žalobkyni vyplatit do 30. 11. 2024, nikoliv dříve.3. Z provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům. Výpisem z katastru nemovitostí bylo prokázáno tvrzení o podílovém spoluvlastnictví účastníků k bytové jednotce shora uvedené s polovičním podílem žalované 2, šestinovým podílem žalobkyně a třetinovým podílem žalovaného 1., což potvrzuje též doložené usnesení Okresního soudu v , Anonymizováno, ze dne , datum, . č. j. , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, /2019-106. Ostatně otázka podílového spoluvlastnictví k předmětnému bytu a výše spoluvlastnických podílů nebyla mezi účastníky sporná. Výzvou zástupce žalobkyně z března 2023 žalobkyně prokázala bezvýsledný pokus o vypořádání spoluvlastnictví dohodou účastníků. Dle závěrů tržního posouzení ceny nemovitosti aplikací CeMAP činila v únoru 2023 obvyklá cena bytové jednotky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku cca 1 812 000 Kč.4. V dané věci bylo rozhodováno podle ustanovení § 1140 odst. 2 a ustanovení § 1147 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k bytové jednotce shora uvedené, přičemž o jejím reálném rozdělení nebylo možno vzhledem k její povaze uvažovat. Pokud jde o možnost přikázání podílu žalobkyně oběma či některému z dalších spoluvlastníků, pak o podíl žalobkyně projevila zájem pouze žalovaná 2., nikoliv však bez dalšího, nýbrž za splnění podmínek, které si kladla a které přikázání podílu žalobkyně vylučují. Především je třeba zdůraznit, že obvyklá cena předmětné bytové jednotky činí dle provedeného dokazování nejméně 1,8 mil. Kč, což odpovídá i poznatkům zřejmým z rozhodovací činnosti nadepsaného soudu, který se otázkami tržní ceny standardních bytových jednotek (typizovaných dispozic, rozměrů a stavebních konstrukcí na , Anonymizováno, v , Anonymizováno, ) v rámci své rozhodovací činnosti běžně zabývá, nehledě na obecný a relativně prudký nárůst cen bytů v posledním roce (zejm. v , Anonymizováno, v souvislosti s akcelerovaným rozvojem zde situované průmyslové zóny). Soud žalovanou 2. v tomto směru poučil a poskytl jí příležitost prokazovat nesprávnost skutkových zjištění plynoucích z důkazu žalobkyně (tj. prokazovat, že cena výše uvedené bytové jednotky je nižší než 1,8 mil. Kč), nicméně žalovaná 2. na toto poučení žádným důkazním návrhem nereflektovala. Pokud tedy žalovaná 2. v minulosti a dále v průběhu řízení prezentovala ochotu a schopnost uhradit žalobkyni za její šestinový spoluvlastnický podíl pouze částku výrazně nižší než 300 tis. Kč, pak je zřejmé (s ohledem na judikaturu vrcholných soudů, př. nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 494/03), že o přikázání podílu žalobkyně žalované 2. nelze uvažovat, neboť by nebyla schopna vyplatit reálnou hodnotu vypořádacího podílu žalobkyně. Současně je třeba připomenout, že v žádném případě nebyla žalovaná 2. podle svého vyjádření schopna vyplatit částku vypořádacího podílu ihned, nýbrž až v horizontu několika dalších měsíců, nicméně vzhledem k době trvání nadepsaného řízení, kdy žalovaná 2. mohla částku za podíl žalobkyně této vyplatit kdykoliv, pokud by svou nabídku mínila skutečně vážně, soud neshledal důvodů k dalšímu vyčkávání. Koneckonců solventnost se hodnotí zásadně ke dni rozhodování soudu. Pokud pak v samém závěrečném návrhu žalovaná 2. svoji nabídku zvýšila až na 300 tis. Kč, které by „snad byla schopna“ dát dohromady, pak je třeba konstatovat, že takto nejisté vyjádření nepodložené jakýmkoliv relevantním průkazem solventnosti žalované 2. (ve vztahu k uvedené částce), navíc beztak odložené na dobu dalších tří měsíců, nepředstavuje relevantní důkaz schopnosti žalované 2. k výplatě vypořádacího podílu. Soudu tak v důsledku toho nezbyla jiná možnost než přistoupit ke třetímu možnému způsobu vypořádání spoluvlastnictví účastníků, tedy nařízení prodeje společné věci. Dlužno dodat, že zájmy žalované 2. nemohou tímto rozhodnutím doznat újmy, neboť je prakticky jisto, že do jí avizovaného data již s ohledem na plynutí základních lhůt k prodeji bytu dojít nemůže. Pokud tedy žalovaná 2. svou nabídku odkupu podílu žalobkyně za částku 300 tis. Kč mínila skutečně vážně, pak také sama tato žalovaná může prodeji bytu v dražbě zabránit. V opačném případě bude jisto, že žádná jiná varianta, než je prodej předmětné bytové jednotky, nepadala jako způsob vypořádání do úvahy nikdy.5. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu ČR (př. nález ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 404/22, nález ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. I. ÚS 3202/20, nález ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2081/21) podle ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, kdy neshledal v chování a postupu stran natolik závažné důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by se mohl odchýlit od zásad vyslovených v rozhodovací činnosti Ústavního soudu. V řízení nebyly zjištěny skutečnosti, které by prokazovaly zjevně obstrukční jednání některého ze spoluvlastníků v otázce zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, kdy jádrem sporu se zdá spíše původně rozdílná představa účastníků o obvyklé ceně předmětu spoluvlastnictví, to navíc v situaci, kdy ani jeden ze žalovaných zjevně nedisponuje dostatečným množství volných peněžních prostředků k výplatě podílu žalobkyně. Jakkoliv by se mohl zejména přístup žalované 2. jevit do jisté míry jako hraniční, nelze přehlédnout, že v předmětné bytové jednotce uspokojuje svou bytovou potřebu, což do jisté míry ovlivňuje přístup k otázce řešení předmětu spoluvlastnictví, byť nejde o překážku vypořádání (spoluvlastnictví je pouze jednou z vícero ekvivalentních forem uspokojování bytové potřeby). Lze tedy shrnout, že skutečně zásadní a prokazatelně přítomné impulsy k vychýlení z argumentačních mantinelů judikatury Ústavního soudu ČR nalézací soud neshledal.