11 C 482/2023-49 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku s tím, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, . došlo dne , datum, k uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , kdy po akceptaci žádosti žalovaného vydala úvěrující žalovanému platební kartu s možností čerpání do úvěrového rámce ve výši 60 tis. Kč, který se žalovaný zavázal splácet pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 5 % čerpané výše úvěru (min. však 500 Kč) spolu s úrokem ve výši 21,36 % ročně a spolu s poplatkem za pojištění schopnosti splácet ve výši 2,99 % z měsíční splátky. Žalovaný takto dle žalobkyně vyčerpal 555 616,02 Kč a uhradil částku 734 525 Kč. Úvěrující dle žalobkyně využila svého smluvního oprávnění a odstoupením od úvěrové smlouvy prohlásila úvěr ke dni 31. 1. 2023 za splatný. V případě prodlení žalovaného přitom vznikalo úvěrujíc právo na úhradu smluvní pokuty ve výši 8 % z každé splátky v prodlení delším než 30 dní. Žalobkyně, která pohledávky z úvěrové smlouvy, nabyla postoupením, uplatnila v řízení nároky na úhradu jistiny úvěru ve výši 95 498,10 Kč, úroku z úvěru z dlužné jistiny kapitalizovaného za období od 22. 5. 2022 do 1. 2. 2023 ve výši 14 235,47 Kč, dlužných poplatků za pojištění schopnosti splácet v období od 15. 7. 2022 do 16. 12. 2022 v celkové výši 2 271,75 Kč, smluvní pokuty za prodlení s úhradou jednotlivých dlužných splátek v období od 17. 8. 2022 do 16. 11. 2022 v celkové výši 1 783 Kč a dlužných poplatků v celkové výši 700 Kč, sestávajících z poplatku za odeslání odstoupení od úvěrové smlouvy ve výši 600 Kč a z poplatku za odeslání upomínky ze dne 3. 5. 2023 ve výši 100 Kč. Dále se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení sjednaného úroku z úvěru ve výši 21,36 % ročně z dlužné jistiny kapitalizovaného za období od 2. 2. 2023 do 3. 5. 2023 ve výši 5 029,74 Kč a dále ve výši 15 % ročně do zaplacení, dále zaplacení zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny od 1. 2. 2023 do zaplacení a dále zaplacení „účelně vynaložených nákladů mimosoudního vymáhání spojených s uplatněním pohledávky“ ve výši 48 Kč.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. K nařízenému jednání se žádná ze stran nedostavila, tedy obě strany se o své vůli připravily o poučení dle ustanovení § 118a občanského soudního řádu, která se dle zákonné úpravy, stanoviska doktríny i judikatury vrcholných soudů poskytují právě při jednání, v návaznosti na vyjádření stran a výsledky tam provedeného dokazování.3. Po provedeném dokazování soud nemohl dospět k závěru o důvodnosti podané žaloby, neboť žalobkyně vůbec neprokázala uzavření úvěrové smlouvy se žalovaným, když k prokázání svých tvrzení předložila toliko listinu označenou jako „žádost/smlouva o poskytnutí úvěru“, která je podle svého obsahu jednak pouhým návrhem na uzavření smlouvy, navíc však nikoliv té, kterou žalobkyně učinila předmětem řízení. Jde-li totiž o revolvingový úvěr čerpaný prostřednictvím kreditní karty, pak k tomuto se výslovně vztahuje pouze bod C) drobným písmem psaného textu ostatních ujednání, který obsahuje toliko žádost žalovaného o zařazení do seznamu žadatelů o poskytnutí úvěrové rámce, jeho poskytnutí do výše až 60 tis. Kč a vydání úvěrové karty (žádné bližší parametry navrhovaného úvěru, kromě relativně neurčité výše a doby splátek, pak listina již neobsahuje). Samotná smlouva přitom měla být dle bodu IV.1.1. všeobecných podmínek úvěrující uzavřena teprve odeslání akceptace „žádosti“ a dále poskytnutím úvěrového rámce. Lze mít pochybnosti o tom, zda vůbec mohla vzniknout smlouva pouhou akceptací neurčitých parametrů bodu C žádosti, který neobsahuje ani konkrétní výši úvěru, ani výši úroku a v důsledku ani výši splátek, jak tvrdí žalobkyně. Žalobkyně nepředložila jakýkoliv důkazní prostředek, který by prokazoval jednak (za prvé) akceptaci žádosti jako nezbytnou podmínku uzavření smlouvy dle podmínek úvěrující, ale ani (za druhé) předání úvěrové karty žalovanému, jejímž prostřednictvím by žalovaný vůbec mohl úvěr čerpat. S ohledem na to nelze mít za prokázané, že by mezi účastníky došlo ke konstituování úvěrového vztahu za podmínek tvrzených v žalobě. To vše platí tím spíše, pokud dle doložených listin mělo k prvnímu čerpání úvěru dojít až o více než 3 roky později (v červenci 2009) a ke sjednání pojištění až o 11 let později. Za takových okolností má soud jednoznačně pochybnosti o tom, zda nároky učiněné předmětem řízení mohly vůbec vzniknout na základě listin předložených k důkazu. K dovršení těchto pochybností se žalobkyně dovolává nároků z úvěrové smlouvy č. , hodnota, a k jejich prokázání ovšem dokládá „žádost“ o uzavření smlouvy č. , hodnota, , kdy tato číselná diference skutečně nespočívá toliko v tom, zda číselné řadě předchází číslovka „2“ či „4“, jak se snaží žalobkyně v žalobě dovozovat, aby celou argumentaci završila odkazem na bod ujednání („bod B1“), který se v žádosti vůbec nenachází. Za situace, kdy profesionálové ve svých oborech (tj. jak žalobkyně, tak její zástupce) výslovně označí určitý právní vztah, není soud sám o sobě bez dalšího oprávněn činit závěr (vyplývající teprve ex post z provedeného dokazování), že vlastně možná měli na mysli nějaký úplně jiný právní vztah. Pouze žalobní tvrzení určují předmět řízení, nikoliv skutečnosti ex post vyplývající z prováděného dokazování, na kterém navíc žalobkyně odmítne participovat.4. Za třetí pak nebylo prokázáno ani samotné čerpání úvěru ze strany žalovaného, tedy nebyl prokázán nejzákladnější předpoklad úspěšnosti jakékoliv žaloby z úvěrového vztahu (srov. př. Drápal, Bureš a kol.: Občanský soudní řád I. Komentář, 1. vydání 2009, , právnická osoba, . Beck, s. 862), když k tomuto tvrzení byla žalobkyní navržena toliko platební historie. Žalobkyní navržená platební historie pak není ničím jiným, než pouhým výtiskem (vytištěnou sestavou) z blíže neurčeného vnitřního systému úvěrující. Již na prvý pohled je zřejmé, že jde o pouhou přehlednou sumarizaci žalobních tvrzení, nikoliv o důkazní prostředek ve vlastním smyslu. Nejde tedy ani (alespoň) o výpis z účtu, který by se žalovanému zasílal a jehož údaje by měl žalovaný možnost, překontrolovat, ověřit a případně reklamovat. Naopak jde o nepodepsaný a tedy v zásadě neautorizovaný interní přehled, který může vytvořit kdokoliv a kdykoliv během chvilky. Z ničeho jiného není zřejmé, zda úvěrující skutečně splnila svůj závazek úvěr poskytnout. V soudní praxi se přitom zpravidla nevnímá jako dostatečný důkazní prostředek k prokázání tvrzení o tom, že věřitel zapůjčil dlužníkovi př. několikamiliónovou sumu, pouhý výtisk nikým nepodepsaného a v počítači vyhotoveného zápisu, do kterého si sám věřitel zapíše, že dlužníkovi uvedenou sumu zapůjčil. Tím totiž nedochází důkazně ke kvalitativnímu posunu oproti pouhému shodnému prohlášení v samotné žalobě, která je navíc aspoň někým autorizována, tedy bylo by možno z takového prohlášení vyvozovat alespoň nějaké (sankční) následky, pokud by se ukázalo nepravdivým. Podobně by soud neměl za dostatečně prokázané splacení úvěru dlužníkem, pokud by se na předvolání dostavil k jednání soudu a předložil jím samotným vyhotovený zápis o tom, že žalobou uplatněnou pohledávku již zaplatil, nebo to prostě jen do protokolu ústně prohlásil, což je koneckonců totéž. Také v tomto případě by soud samozřejmě požadoval př. důkaz v podobě výpisu z účtu či kvitanci věřitele atd. Není tedy žádný důvod žalobkyni jako profesionála ve svém oboru, nadto odborně zastoupenou, důkazně zvýhodňovat oproti laickému spotřebiteli. Pokud nebylo prokázáno čerpání úvěru, nelze mít za důvodné ani zbylé odvozené nároky. Soudu tak nezbylo než podanou žalobu ze všech shora vyložených důvodů zcela zamítnout. Ostatně žalobkyně je odborně právně zastoupena a muselo jít tedy být zřejmé, že pokud by uplatněná tvrzení v plné míře odůvodňovala uplatněný nárok a tato tvrzení měla úplnou oporu v navržených důkazech, pak by soud žalobě vyhověl bez nařízení jednání, protože jednání se nařizuje právě z toho důvodu, aby soud mohl poučit stranu o tom, že neunáší procesní břemena. Soud však nemá prostředky k tomu, aby kteroukoliv ze stran k účasti na jednání přinutil a je povinen rozhodovat při jediném jednání.5. Absence námitek a faktická neúčast žalovaného v řízení nemění nic na důkazním břemeni žalobkyně (žalovaný nic neuznal, naopak je třeba předpokládat, že pokud se neúčastní, pak sporuje, byť jen negací, nikoliv uplatněním skutečností právo vylučujících), tedy povinnosti prokázat veškeré skutečnosti zakládající uplatněné nároky v rozsahu vylučující rozumné pochybnosti o tom, že skutkový stav se odehrál způsobem v žalobě tvrzeným a veškeré jiné rozumně myslitelné varianty jsou vyloučeny. Pokud by žalobkyně nemusela prokazovat, že její právní předchůdkyně dočasně přenechala žalovanému peněžních prostředky, v čemž tkví samotná podstata vztahu z úvěru, pak je otázkou, proč by měla být nucena prokazovat jiné skutečnosti v žalobě uvedené a nestačilo by pouze její prohlášení v samotné žalobě.6. Výrok o náhradě nákladů ř