11 C 498/2023-35 — Okresní soud v Chebu

Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení příspěvku placeného vlastníkem a provozovatelem vozidla, které je provozováno bez pojištění odpovědnosti za újmu z provozu vozidla, když žalovaná dle žalobkyně provozovala v období od 19. 1. 2021 do 23. 5. 2021 nákladní automobil do 3,5 t, reg. zn. , SPZ, , aniž by měla uzavřeno pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem tohoto vozidla, čímž jí vznikla povinnost uhradit příspěvek ve výši 10 750 Kč a dále poplatek za mimosoudní uplatnění práva na příspěvek ve výši 300 Kč, obojí se splatností odvozenou od zaslané výzvy.Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřil, k nařízenému jednání soudu se nedostavila.Z listin navržených žalobkyní důkazu vyplynulo, že žalovaná byla v rozhodné době provozovatelem motorového vozidla shora uvedeného, což je zřejmé ze sdělení , právnická osoba, , Anonymizováno, , Anonymizováno, . Výzvou ze dne 31. 12. 2021 ve spojení s následnými upomínkami o úhradu příspěvku a s informací , právnická osoba, . o stavu doručování zásilek bylo prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovanou k doložení sjednání povinného pojištění odpovědnosti za újmu z provozu vozidla a pro případ, že pojištění sjednáno nebylo, k zaplacení příspěvků za období a ve výši shora uvedené do 30 dní od doručení prvé výzvy.Podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla vlastník tuzemského vozidla a jeho provozovatel jsou společně a nerozdílně povinni zaplatit Kanceláři příspěvek za každý den porušení povinnosti sjednat pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla zapsaného v registru silničních vozidel. Z listin předložených žalobkyní přitom plyne, že žalovaná v evidenci vozidel deklarovala provozování uvedeného vozidla, čímž jí ze zákona vznikla povinnost k pojištění odpovědnosti. Naopak žalovaná v řízení netvrdila, ani neprokazovala, že by pojištění odpovědnosti za újmu z provozu vozidla ve vztahu k výše uvedenému vozidlu sjednala, ani jiné skutečnosti, které by vylučovaly důvodnost uplatněného nároku. Podle ustanovení § 2 vyhlášky č. 205/1999 Sb. pak výše denní sazby příspěvku u nákladního vozidla s nejvyšší povolenou hmotností do 3,5 t činí 86 Kč/den, tedy v tomto případě 10 750 Kč za uvedené období. Paušalizovaná výše nákladů na mimosoudní uplatnění práva na příspěvek pak činí dle ustanovení § 2a citované vyhlášky 300 Kč. Soud tedy žalobě zcela vyhověl, včetně požadavku na zaplacení úroku z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku ve výši stanovené v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, podle kterého zcela úspěšné žalobkyni náleží náhrada vzniklých nákladů řízení. Přitom náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč, odměny zástupkyně žalobkyně ve výši 600 Kč podle § 11 a § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby), paušální náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby celkem ve výši 200 Kč dle ustanovení 14b odst. 5 advokátního tarifu, a dále náhrady 21% DPH (§ 151 odst. 2 občanského soudního řádu) ve výši 168 Kč. Plnění povinnosti uhradit náklady řízení v celkové výši 1 768 Kč pak bylo žalované v souladu s § 149 odst. 1 občanského soudního řádu uloženo k rukám zástupkyně žalobkyně. Předžalobní výzvu zástupkyně žalobkyně nelze považovat za účelný úkon v situaci, kdy k dobrovolnému splnění pod hrozbou soudního uplatnění nároku již předtím vyzvala žalovanou sama žalobkyně v rámci jejích upomínek (tj. po samotné výzvě k zaplacení poplatku následují vždy minimálně ještě dvě upomínky samotné žalobkyně s upozorněním na možnost uplatnění nároku před soudem). Již předchozími upomínkami tak lze mít zákonem sledovaný účel předžalobní výzvy za dokonale splněný a zasílání dalších výzev představuje pouze neúčelné navyšování nákladů daného řízení. K ustanovení § 142a občanského soudního řádu dlužno doplnit, že toto ustanovení bylo včleněno do českého právního řádu zákonem č. 396/2012 Sb., přičemž jím byla sledována mj. ochrana majetkových zájmů dlužníků (žalovaných) před neúčelným navyšováním nákladů řízení (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 5 Cmo 368/2013), k němuž mělo docházet v době před uvedenou novelou. Nelze tudíž dle názoru nalézacího soudu aplikovat ustanovení § 142a občanského soudního řádu způsobem, v jehož důsledku by dlužník měl na nákladech řízení hradit částku vyšší, než by hradil před jeho přijetím. K účtovaným nákladům řízení lze doplnit tolik, že v řízení se přiznává náhrada toliko účelně vynaložených nákladů řízení, přičemž zavinění na nařízení jednání dlužno přičítat pouze straně žalující, neboť žalovaná s rozhodnutím bez nařízení jednání (tj. navýšení nákladů) souhlasila a soud k nařízení jednání přistoupil pouze z toho důvodu, že žalobkyně do doby nařízení jednání nedoložila základní skutečnost, o kterou se celá žalobní konstrukce opírá (tj. vlastnictví či provozování předmětného vozidla), ačkoliv si z řady předchozích věcí byla dobře vědoma, že tento důkaz je soudem vždy vyžadován a vyplývá ostatně z povahy věci. Sdělení MÚ , adresa, o provozování vozidla žalovanou pak žalobkyně předložila teprve bezprostředně před jednáním. Navíc pak žalobkyně v žalobě z nejasných důvodů žalovanou označila jako fyzickou osobu, ačkoliv se zápis provozování předmětného vozidla vztahoval k podnikání žalované, tedy s jinými identifikačními údaji, aniž by tuto skutečnost žaloba jakkoliv reflektovala. Již v řadě předchozích věcí bylo soudem zdůrazněno, že důkazní prostředky, které je schopna zajistit sama strana, soud obecně nezajišťuje.