11 C 95/2024-50 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobce se svou žalobou domáhal zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem uvedeným ve výroku I. tohoto rozsudku s tím, že účastníci jsou jejími rovnodílnými podílovými spoluvlastníky, přičemž žalobce nadále nezamýšlí setrvávat ve spoluvlastnictví.2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. Se souhlasem stran soud ve věci rozhodoval bez nařízení jednání.3. Z doložených listin dospěl soud ke skutkovým závěrům shodným s obsahem žaloby. Výpisem z katastru nemovitostí bylo prokázáno tvrzení o podílovém spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem shora uvedeným s polovičním podílem žalobce i žalované.4. V dané věci bylo rozhodováno podle ustanovení § 1140 odst. 2 a ustanovení § 1147 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem shora uvedeným, přičemž o jejich reálném rozdělení nebylo možno vzhledem k jejich povaze uvažovat, neboť jde o jeden z řady typizovaných pozemků v zahrádkářské osadě, o jehož dalším dělení nelze uvažovat již vzhledem k jeho malé výměře (necelých 400 m2), který je navíc zastavěn rekreačním objektem. Žádný z účastníků neprojevil zájem o přikázání podílu druhého z účastníků, navíc v případě žalované zjevně nelze uvažovat ani její solventnost. Soudu tak v důsledku toho nezbyla jiná možnost než přistoupit ke třetímu možnému způsobu vypořádání spoluvlastnictví účastníků, tedy nařízení prodeje společné věci.5. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu ČR (př. nález ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 404/22, nález ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. I. ÚS 3202/20, nález ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2081/21) podle ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, kdy neshledal v chování a postupu žalované jakékoliv závažné důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by se mohl odchýlit od zásad vyslovených v rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Žalovaná je v zásadě nekontaktní a nelze ji pouze z toho důvodu uložit povinnost k náhradě nákladů řízení žalobce, zvláště pokud jiná možnost vypořádání, než kterou navrhl sám žalobce, z důvodů v žalobě vyložených nepadala do úvahy ani pro samotnou žalovanou.