12 C 134/2024-50 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se podanou žalobou včetně jejího doplnění domáhala po žalované zaplacení dlužné částky 24 532 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, (následně , právnická osoba, , dále jen „banka“) uzavřela s žalovanou dne , datum, smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty č. , hodnota, (dále jen „smlouva“), jejíž součástí byly též Obchodní podmínky banky a Sazebník banky, na základě které byl žalované poskytnut úvěrový rámec ve sjednané výši se specifikovanou výší obchodního úroku pro hotovostní a bezhotovostní čerpání ve výši 22,68 % ročně, přičemž žalovaná se zavázala průběžně čerpaný úvěr splácet v pravidelných měsíčních minimálních splátkách sestávajících ze sjednané procentuální výše z částky, která byla žalovanou vyčerpaná v předcházejícím měsíci. Vzhledem k tomu, že žalovaná následně nesplácela vyčerpaný úvěr řádně a včas, využila banka smluvního oprávnění a úvěr ke dni , datum, prohlásila za okamžitě splatný. Za dobu trvání smluvního vztahu žalovaná uhradila na vyčerpaný úvěr celkem 58 031 Kč. Dluh žalované nadále sestává z dlužné jistiny ve výši 23 100 Kč, poplatků ve výši 1 432 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 735,61 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení 8 584,98 Kč. Pohledávka banky za žalovanou byla žalobkyni postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, . Žalovaná na svůj dluh neuhradila ničeho i přes žalobkyní zaslanou předžalobní upomínku.2. Žalovaná se ve věci žádným způsobem nevyjádřila.3. Žalobkyně i žalovaná daly souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“), bez nařízení jednání.4. Žalobkyně následně podáním ze dne , datum, vzala svou žalobu co do předmětu řízení specifikovaného ve výroku I. tohoto rozsudku částečně zpět. Soud tak řízení v souladu s ust. § 96 odst. 2 OSŘ v tomto rozsahu zastavil.5. Povinnost ve smyslu § 101 odst. 1 OSŘ tvrdit a prokázat skutečnosti vyvracející oprávněnost nároku uplatněného žalobkyní v žalobě ležela na žalované, která však tuto povinnost nesplnila. Za této procesní pasivity žalované, která ani v žádném směru nevyvracela žalobní tvrzení, vycházel soud z tvrzení žalobkyně, korespondujícího s listinnými důkazy a zjistil skutkový stav spočívající v tom, že žalovaná postupně prostřednictvím vydané platební karty čerpala v období od , datum, do , datum, finanční prostředky v celkové výši 60 779 Kč, což vyplývá z výpisů k dané platební kartě č. , hodnota, , vedené na jméno žalované, ze kterých je dále zřejmé, že žalovaná na vyčerpanou částku uhradila v období od , datum, do , datum, celkem částku 58 031 Kč. Pohledávka banky za žalovanou byla žalobkyni postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, .6. Podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „OZ“), platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.7. Vzhledem ke shora uvedenému, soud uvádí, že nebylo v řízení prokázáno uzavření smlouvy o poskytnutí kontokorentního úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, , ostatně v tomto směru žalobkyně změnila žalobní tvrzení současně s částečným zpětvzetím žaloby. Žalobkyně se proto mohla domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 a násl. OZ. Žalobkyni tedy vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představující rozdíl mezi žalovanou čerpanou a uhrazenou částkou v konečné výši 2 748 Kč. Soud tak podané žalobě výrokem II. co do částky 2 748 Kč vyhověl, a to včetně úroku z prodlení ve výši dle nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., za dobu prodlení žalované s plněním na základě výzvy k plnění obsažené v oznámení o postoupení pohledávky ze dne , datum, , předané k poštovní přepravě dne , datum, , kdy soud v souladu s ust. § 573 OZ vychází z domněnky dojití zásilky žalované dne , datum, . Žalovaná tak byla povinna hradit následující den , datum, , do prodlení s úhradou se dostala dne , datum, .8. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 146 odst. 2 OSŘ ve spojení s ust. § 142 odst. 2 OSŘ, když žalobkyně zavinila zastavení řízení v rozsahu předmětu řízení dle výroku I. představujícím cca. 87 %, ve zbývajícím rozsahu (výrok II.) představujícím cca. 13 % předmětu řízení byla v řízení úspěšná. Právo na částečnou náhradu nákladů řízení tak vzniklo žalované, na jejíž straně však soud žádné náklady řízení neshledal, a proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.