13 C 317/2023-20 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se žalobou domáhala, aby ji žalovaná zaplatila částku 15 156 Kč s úrokem z prodlení ve výši 972,64 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 394,41 Kč, úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 10 000 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení a úrokem ve výši 18,44 % ročně z částky 10 000 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že mezi společností [právnická osoba], a žalovanou byla dne 29. 9. 2021 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] podle které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč. Tuto částku spolu se sjednaným úrokem a poplatky ve výši 6 176 Kč, tj. celkem 16 176 Kč, se žalovaná zavázala splácet v 52 týdenních splátkách po 312 Kč. Schopnost žalované řádně hradit úvěr byla ze strany právního předchůdce žalobkyně prověřena na základě informací získaných od žalované. Žalovaná neuhradila žádnou částku. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022. 2. Žalovaná se k žalobě žádným způsobem nevyjádřila. 3. Ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi [právnická osoba], a žalovanou dne 29. 9. 2021 má soud za prokázané, že uvedená společnost se zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 10 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit spolu s úrokem ve výši 2 395 Kč, poplatkem za zpracování úvěru ve výši 1500 Kč a poplatkem za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 721 Kč v 52 týdenních splátkách po 312 Kč (poslední 264 Kč). Ze smlouvy vyplývá také vyplacení částky žalované v hotovosti. Úvěrová smlouva prokazuje, že žalovaná byla věřitelem jasně a srozumitelně seznámena s tím, kolik bude muset hradit na jednotlivých splátkách i kolik celkově zaplatí. Stejně tak je prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek a oznámením o postoupení pohledávky, že předmětná pohledávka vůči žalované byla postoupena na žalobkyni. 4. Právní vztah mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou by byl posouzen jako vztah vzniklý na základě uzavřené smlouvy o úvěru podle § 2395 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ ObčZ“). Z obsahu této smlouvy vyplývá povinnost žalované vrátit poskytnuté finanční prostředky a zaplatit případně sjednané úroky. Nárok na sjednanou smluvní pokutu by měl oporu v ustanovení § 2048 a následujících ObčZ. Smluvní ujednání je nutno posuzovat jako celek a je zřejmé, že v případě poskytnuté částky ve výši 10 000 Kč měla žalovaná uhradit tuto částku v 52 týdenních splátkách navýšenou o částku 6 176 Kč, což je výše, která se naprosto vymykala výši roční procentní sazbě nákladů půjček či úvěrů, za jaké i v době realizace půjčky byly na bankovním trhu poskytovány spotřebitelské půjčky a úvěry. Ostatně obsahem samotné smlouvy o úvěru je informace o tom, že roční procentní sazba nákladů odpovídá u tohoto úvěru výši 98,47 %. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že v případě každé takto uzavřené smlouvy se jedná o typickou smlouvu uzavřenou se spotřebitelem podle § 1810 a následujících ObčZ, konkrétně o smlouvu o finanční službě podle § 1841 ObčZ, přičemž podle § 1813 ObčZ má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, to neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. V souhrnu tak soud popsanou smlouvu, ve směru k žalované výrazně značně nevýhodnou, hodnotí jako smlouvu, která se zjevně příčí dobrým mravům, jak předpokládá ustanovení § 580 ObčZ, tedy jako smlouvu neplatnou a v návaznosti ustanovení § 588 ObčZ potud, že k takové neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu osoby, která se má neplatnosti dovolávat, totiž zde osoby žalované. V takovém případě má žalobkyně (po postoupení pohledávky) toliko právo na vydání toho, co její právní předchůdce sám plnil na základě smlouvy, která nebyla platná. Z transakční historie vyplývá, že žalovaná právnímu předchůdci žalobkyně neuhradila žádnou částku. Z toho důvodu soud žalobě vyhověl co do částky odpovídající poskytnuté jistině ve výši 10 000 Kč, spolu s úrokem z prodlení, počítaným dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývající části soud žalobu zamítl. 5. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že poměr úspěchu a neúspěchu obou účastnic byl obdobný, soud konstatoval, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.