31 C 155/2024-22 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 13 870 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , , IČO, , se sídlem , adresa, a žalovaným došlo dne , datum, k uzavření Smlouvy o půjčce č. , identifikace, , jejíž nedílnou součástí jsou Smluvní podmínky smlouvy o půjčce. Na základě uzavřené smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. V souvislosti s poskytnutou půjčkou se žalovaný ve Smlouvě zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně částku ve výši 16 720 Kč, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 554 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 21 % ročně, odměnu za zpracování půjčky ve výši 3 800 Kč a nákladů za inkaso splátek ve výši 10 366 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti v 60 týdenních (sedmidenních) splátkách po 612 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 20. 3. 2012. Z tohoto smluvního ujednání tak bylo žalovanému známo, že nejpozději tohoto dne je povinen zaplatit celkovou dlužnou částku. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze smlouvy. Od uzavření smlouvy do doby postoupení pohledávek uhradil celkem 22 850 Kč. Před podáním žaloby byl žalovaný písemně vyzván k úhradě celkové dlužné částky, částku však neuhradil.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání.4. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav. Žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , dne , datum, Smlouvu o půjčce. Na základě této smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému půjčku ve výši 20 000 Kč, kterou žalovaný čerpal v hotovosti. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit uvedené společnosti spolu s poplatkem ve výši 16 720 Kč sestávající z kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 2 554 Kč, odměny za administrativní činnost ve výši 3 800 Kč a hotovostního inkasa splátek ve výši 10 366 Kč. Částku v souhrnné výši 36 720 Kč se pak žalovaný zavázal uhradit v hotovosti v pravidelných 60 měsíčních splátkách po 612 Kč týdně. Dle smluvních podmínek byl úrok ve výši 21 % ročně, RPSN 63,91 %. Převzetí peněžních prostředků bylo žalovaným stvrzeno podpisem smlouvy o půjčce. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek včetně seznamu postupovaných pohledávek bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaným, která je předmětem tohoto řízení, byla postoupena na žalobkyni. Oznámení o postoupení pohledávky a zároveň výzva k úhradě datovaná dne 29. 9. 2023 byla dle podacího lístku odeslána žalovanému dne 27. 10. 2023. Žalovaný byl k zaplacení dlužné částky dále vyzván ještě předžalobní výzvou ze dne 3. 6. 2024.5. Shora zjištěný skutkový stav soud po právní stránce posoudil následovně. Soud shledal, že předmětná úvěrová smlouva je absolutně neplatná, neboť se zjevně příčí dobrým mravům. V předmětné smlouvě si smluvní strany sjednaly vedle úroku rovněž další poplatky v celkové výši 16 720 Kč, přičemž žalovaný měl po 60 týdnech vrátit půjčenou částku zvýšenou o 83,6 %. Dle názoru soudu se však nejedná o poplatek odpovídající reálně poskytnutým službám, nýbrž jde o odměnu za poskytnutí peněžních prostředků. Tento poplatek lze tedy ve své podstatě považovat za souhrnnou cenu poskytnutých peněz, a tedy za úrok. Soud proto došel k závěru, že uzavřená úvěrová smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy dle § 3 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) absolutně neplatná. Soud tedy dospěl k závěru, že vztah účastníků by mohl být posouzen dle ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Žalovaný obdržel od právní předchůdkyně žalobkyně částku 20 000 Kč a zaplatil dosud dle tvrzení žalobkyně částku 22 850 Kč. Jeho povinnost vrátit žalobkyni bezdůvodné obohacení tedy byla splněna. Soud proto žalobu zamítl v plném rozsahu.6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy v řízení byl úspěšný žalovaný, tomu však žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.