48 C 232/2020-14 — Okresní soud v České Lípě

Žalobkyně se původně v elektronickém rozkazním řízení, které bylo zahájeno dne 13. 8. 2020, domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 1 500 Kč spolu s příslušenstvím. Žalobkyně v řízení tvrdila, že její právní předchůdce uzavřel s žalovanou dne [datum] smlouvu o zápůjčce a téhož dne měl žalované poskytnout peněžní prostředky ve výši 1 500 Kč převodem na bankovní účet. Žalovaná se měla zavázat vrátit zápůjčku společně s poplatkem za zpracování a poskytnutí zápůjčky dne 1. 10. 2016. Žalovaná však zápůjčku ani částečně nesplatila. Žalobkyně se po žalované domáhá pouze jistiny zápůjčky společně s úrokem z prodlení ode dne následujícího po dni splatnosti pohledávky do zaplacení. Aktivní legitimaci žalobkyně tvrdí na základě postupní smlouvy ze dne [datum]. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. Ve věci bylo nařízeno jednání dne [datum]. Zástupce žalobkyně se z účasti na jednání omluvil, o odročení jednání nežádal. Žalovaná se jednání nezúčastnila, ani se řádně a včas neomluvila, příp. nepožádala z důležitého důvodu o odročení jednání. Žaloba byla žalované doručena dne 23. 11. 2020. Desetidenní lhůta na přípravu na jednání je u obou účastníků zachována. Soud proto ve věci postupoval podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků. Vyšel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Na základě provedeného dokazování má soud za zjištěné, že věřitel žalované poskytl částku 1 500 Kč převodem na bankovní účet. V řízení však nebyla prokázána existence závazkového vztahu mezi věřitelem a žalovanou v podobě tvrzené zápůjčky, resp. spotřebitelského úvěru. Bylo prokázáno pouze poskytnutí peněžních prostředků, ničeho dalšího prokázáno nebylo. Zvolený elektronický způsob uzavření smlouvy, který je dokládán dokumentem nazvaným“ Loan application” nedokládá absolutně ničeho, není proto vůbec zřejmé, jaké konkrétní smluvní podmínky mohly být s žalovanou ujednány, zvolený způsob elektronické komunikace navíc ani neidentifikuje a neautentizuje osobu žalované důvěryhodným způsobem. I pokud by takovou osobou byla skutečně žalovaná, není prokázáno, k jakému konkrétnímu znění smlouvy o úvěru/smlouvy o zápůjčce, tj. k jakým konkrétním smluvním ujednáním, se vztahují poskytnuté peněžní prostředky, tj. jaké konkrétní podmínky byly předloženy žalované, s čím žalovaná vyjádřila souhlas a zda se jedná o totožná smluvní ujednání, které jsou předložena soudu jako důkaz prokazující tvrzení žalobkyně. Nárok žalobkyně však bylo možné posoudit jako důvodný nárok na vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.) v rozsahu zaslané a také i žalobkyní požadované částky 1 500 Kč, jako plnění poskytnuté bez právního důvodu žalované. Soud proto, s ohledem na výše uvedené, žalobě vyhověl. Aktivní legitimaci žalobkyně má ve smyslu § 1879, § 1882 o. z. soud za prokázanou. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 1 500 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. Soud při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení přihlédl k nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 861/07 ze dne 24. července 2007, o drobných nárocích, které se týká pohledávek z občanskoprávních a obchodních závazků nepřevyšující částku 2.000 euro, a zároveň vzal na zřetel nález Ústavního soudu ze dne 29. března 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/2011, o nutnosti dodržení principu proporcionality mezi výší vymáhané částky a náhradou nákladů řízení.