34 C 22/2021-48 — Okresní soud v České Lípě

Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu domáhá po žalovaném zaplacení částky 10 938,20 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovanému poskytla v květnu 2020 vyšetření a hospitalizaci a za tyto úkony mu vystavila fakturu se splatností 25. 5. 2020. Žalovaný do dnešního dne dlužnou částku neuhradil, ačkoliv k tomu byl žalobkyní vyzván. Věc obsahuje cizí prvek spočívající v cizí státní příslušnosti žalovaného, jež je státním občanem [země]. Je proto třeba nejdříve zkoumat, zda český soud má pravomoc ve věci jednat a v kladném případě zda lze věc projednat a rozhodnout podle českého právního řádu. Jelikož jsou oba účastníci státními příslušníky zemí, které jsou členy Evropské unie, bez ohledu na jejich státní příslušnost je třeba aplikovat na místě vnitrostátních procesních předpisů (tedy občanského soudního řádu České republiky) Nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I bis). Až na výjimky v tomto nařízení uvedené platí, že osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost, mohou být žalovány u soudů tohoto členského státu (kapitola II oddíl 1 článek 4 odst. 1 tohoto nařízení). Na osoby, které nejsou státními příslušníky členského státu, v němž mají bydliště, se použijí pravidla pro určení příslušnosti, která se použijí pro jeho vlastní státní příslušníky. Z tohoto pohledu se soud zabýval otázkou, jaké místo lze považovat za obvyklé bydliště účastníků. V tomto směru bylo třeba vycházet z článku číslo 62 odst. 1 uvedeného nařízení, které co do pojmu bydliště odkazuje na vnitrostátní (procesní) předpisy. Pojem bydliště je zakotven v § 85 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“), a chápe se jako místo, kde se účastník řízení zdržuje s úmyslem zdržovat se tam trvale. Z obsahu spisu vyplývá, že se žalovaný zdržoval na území České republiky na adrese [adresa], došlo tedy k založení mezinárodní příslušnosti českého justičního orgánu. Vzhledem k tomu, že listinné důkazy předložené žalobkyní jsou dostačující, soud usnesením vyzval účastníky, aby se ve lhůtě jednoho týdne vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. V souladu s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“) připojil soud doložku, že nevyjádří-li se v určené lhůtě, bude se předpokládat, že nemají námitky. Žalobkyně s tímto postupem vyslovila souhlas dne 11. 8. 2021. Žalovanému bylo usnesení doručeno ve smyslu § 49 odst. 2, odst. 4 o. s. ř. dne 10. 6. 2021. Žalovaný se v soudem stanovené lhůtě nevyjádřil, soud má tedy za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání na základě předložených listinných důkazů taktéž souhlasí. Žalovaný se k věci nikterak nevyjádřil, soudu nic netvrdil ani nedoložil. Z šesti dílčích faktur ze dne 11. 5. 2020 bylo zjištěno, že žalovanému byla provedena v rámci jeho hospitalizace na ortopedickém oddělení žalobkyně ve dnech 6. 5. 2020 až 11. 5. 2020 řada úkonů a laboratorních vyšetření včetně radiodiagnostiky v celkové částce 10 938,20 Kč. Z faktury [číslo] ze dne 11. 5. 2020 se splatností 25. 5. 2020 soud zjistil, že žalobkyně vyúčtovala žalovanému výslednou částku ve výši 10 938,20 Kč za lékařské ošetření a hospitalizaci, neboť žalovaný neměl v České republice platné zdravotní pojištění. Žalobkyně tuto fakturu žalovanému zaslala spolu s výzvou k zaplacení dlužné částky ve dnech 18. 9. 2020 a 12. 10. 2020 na adresu [adresa]. Na dlužnou částku žalovaný dosud neuhradil ničeho. Dle § 41 odst. 1 písm. c) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, v platném znění, je pacient povinen při poskytování zdravotních služeb uhradit poskytovateli cenu poskytnutých zdravotních služeb nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění nebo jiných zdrojů, které mu byly poskytnuty s jeho souhlasem. Žalobkyně prokázala, že žalovanému ve svém zdravotnickém zařízení poskytla ve dnech 6. 5. 2020 až 11. 5. 2020 zdravotní služby v celkové částce 10 938,20 Kč a žalovaný jako osoba, která se neúčastní českého zdravotního pojištění, má povinnost dle § 41 odst. 1 písm. c) zákona č. 372/2011 Sb. jí tyto poskytnuté zdravotní služby zaplatit. Vzhledem k tomu, že žalovaný tak dosud neučinil, soud žalobě vyhověl. Žalobkyni dále náleží ve smyslu § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění, úrok z prodlení, jehož výše se odvíjí od nařízení vlády č. 351/2013 Sb. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 4 680 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží dle § 7, § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, odměna ve výši 3 080 Kč za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, návrh na vydání platebního rozkazu) a paušální náhrada nákladů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 600 Kč (2 x 300 Kč).