48 C 243/2021-13 — Okresní soud v České Lípě

Žalobkyně se původně v elektronickém rozkazním řízení, které bylo zahájeno dne 26. 2. 2021, domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 42 390 Kč spolu s příslušenstvím. Žalobkyně v řízení tvrdila, že její právní předchůdce [právnická osoba] (dále jen„ věřitel“) uzavřel s žalovaným dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr v konečné výši 42 389,69 Kč, který se zavázal splatit do 24. 2. 2020. Žalovaný úvěr nesplatil ani částečně. Žalobkyně se po žalovaném domáhá pouze jistiny úvěru společně s úrokem z prodlení ode dne následujícího po dni splatnosti pohledávky do zaplacení. Aktivní legitimaci žalobkyně tvrdí na základě postupní smlouvy ze dne [datum]. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Ve věci bylo nařízeno jednání dne [datum]. Zástupce žalobkyně se z účasti na jednání omluvil, o odročení jednání nežádal. Žalovaný se jednání nezúčastnil, ani se řádně a včas neomluvil, příp. nepožádal z důležitého důvodu o odročení jednání. Žaloba byla žalovanému doručena dne 13. 8. 2021. Desetidenní lhůta na přípravu na jednání je u obou účastníků zachována. Soud proto ve věci postupoval podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků. Vyšel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Na základě provedeného dokazování smlouva o zápůjčce – internetový formulář„ Loan application“, OP, výpis z účtu, oznámení o postoupení pohledávky) má soud za zjištěné, že věřitel žalovanému poskytl částku 42 389,69 Kč. V řízení však nebyla prokázána existence závazkového vztahu mezi věřitelem a žalovaným v podobě tvrzeného úvěru, resp. spotřebitelského úvěru. Bylo prokázáno pouze poskytnutí peněžních prostředků, ničeho dalšího prokázáno nebylo. Zvolený elektronický způsob uzavření smlouvy, který je dokládán dokumentem nazvaným“ Loan application” nedokládá absolutně ničeho, není proto vůbec zřejmé, jaké konkrétní smluvní podmínky mohly být s žalovaným ujednány, zvolený způsob elektronické komunikace navíc ani neidentifikuje a neautentizuje osobu žalovaného důvěryhodným způsobem. I pokud by takovou osobou byl skutečně žalovaný, není prokázáno, k jakému konkrétnímu znění smlouvy o úvěru/smlouvy o zápůjčce, tj. k jakým konkrétním smluvním ujednáním, se vztahují poskytnuté peněžní prostředky, tj. jaké konkrétní podmínky byly předloženy žalovanému, s čím žalovaný vyjádřil souhlas a zda se jedná o totožná smluvní ujednání, které jsou předložena soudu jako důkaz prokazující tvrzení žalobkyně. Nárok žalobkyně však bylo možné posoudit jako důvodný nárok na vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.) v rozsahu zaslané a také i žalobkyní požadované částky 42 390 Kč, jako plnění poskytnuté bez právního důvodu žalované. Soud proto, s ohledem na výše uvedené, žalobě vyhověl. Aktivní legitimaci žalobkyně má ve smyslu § 1879, § 1882 o. z. soud za prokázanou. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 3 874 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 696 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 42 390 Kč sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 800 Kč ve výši 378 Kč. Soud při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení přihlédl k nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 861/07 ze dne 24. července 2007, o drobných nárocích, které se týká pohledávek z občanskoprávních a obchodních závazků nepřevyšující částku 2.000 euro, a zároveň vzal na zřetel nález Ústavního soudu ze dne 29. března 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/2011, o nutnosti dodržení principu proporcionality mezi výší vymáhané částky a náhradou nákladů řízení.