48 C 45/2022-15 — Okresní soud v České Lípě

Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu (dále jen„ žaloba“), který byl soudu doručen dne 18. 8. 2021, se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky ve výši 23 000 Kč s tím, že její právní předchůdce společnost [právnická osoba] (dále jen„ věřitel“) měla s žalovanou uzavřít smlouvu o revolvingovém úvěru s možností opakovaného čerpání až do výše úvěrového limitu ve výši 35 000 Kč na dobu neurčitou při dohodnutém úroku ve výši 8,5 % měsíčně a poplatku za čerpání úvěru ve výši 12,5 % z každé čerpané částky úvěru. Žalovaná měl hradit měsíční splátku ve výši 12,5 % nesplaceného úvěru společně s úrokem a poplatkem, anebo 1 000 Kč podle toho, která z těchto dvou částek byla vyšší. Žalovaná však z celkové výše vyčerpaného úvěru neměla doposud uhradit částku 20 000 Kč včetně odpovídajícího příslušenství pohledávky. Dále žalobkyně požaduje částku 6 821, 84 Kč na smluvních úrocích a částku 3 000 Kč na smluvních nákladech na vymáhání pohledávky. Aktivní legitimaci žalobkyně tvrdí na základě opakovaného postoupení pohledávky věřitelem na společnost [právnická osoba] a uvedená následně na žalobkyně na základě jednotlivých smluv o postoupení pohledávek. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. Zástupce žalobkyně se z účasti na nařízeném jednání řádně a včas omluvil, o odročení věci bez dalšího nežádal. Žalovaná se jednání nezúčastnila, ani se řádně a včas neomluvila, o odročení jednání nežádala, žaloba byla žalované doručena. U účastníků řízení byla zachována desetidenní lhůta pro přípravu na jednání. Soud proto postupoval podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků řízení. Vyšel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů. Z provedeného dokazování (smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum] (2x), smlouva o revolvingovém úvěru, standardní informace o úvěru,„ loan application“ pro vyčerpané částky v rámci úvěrového rámce, potvrzení o provedení plateb vyčerpaného úvěrového rámce, vydané pravidelné měsíční výpisy s uvedením celkové dlužné částky a minimálních splátek, předžalobní výzva s dokladem o odeslání včetně oznámení o postoupení pohledávky) má soud pouze poskytnutí peněžních prostředků žalované ve výši 20 000 Kč a opakované postoupení pohledávky s tím, že posledním postupníkem je žalobkyně. Soud nemá za prokázané, že by mezi účastníky, resp. věřitelem a žalovanou, došlo k uzavření tvrzené smlouvy o (revolvingovém) úvěru, kterou by bylo možné posoudit jako smlouvu o úvěru podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a to s ohledem na zvolený elektronický způsob uzavření tvrzené smlouvy o úvěru, který ovšem dostatečně negarantuje autentizaci a identifikaci osoby žalované. Žalobě však bylo možné vyhovět alespoň částečně v rozsahu poskytnutých prostředků ve výši 20 000 Kč včetně úroku z prodlení. Ve zbývající části byla žaloba zamítnuta jako nedůvodná, neboť důvodnost nároku na zaplacení úroku a smluvních nákladů na vymáhání nebyla prokázána. Aktivní legitimaci žalobkyně má soud za prokázanou s odkazem na § 1879, § 1882 odst. 1 o. z. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 753,38 Kč, přičemž tato částka představuje 73,92 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 86,96 % a úspěchu žalované v rozsahu 13,04 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 920 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 23 000 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. Soud při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení přihlédl k nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 861/07 ze dne 24. července 2007, o drobných nárocích, které se týká pohledávek z občanskoprávních a obchodních závazků nepřevyšující částku 2.000 euro, a zároveň vzal na zřetel nález Ústavního soudu ze dne 29. března 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/2011, o nutnosti dodržení principu proporcionality mezi výší vymáhané částky a náhradou nákladů řízení.