51 C 181/2022-16 — Okresní soud v České Lípě

Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 2 675 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že jí na základě smlouvy o dodávce elektřiny dodávala elektrickou energii na adresu odběrného místa [ulice a číslo], [PSČ] [obec]. Žalobkyně vyúčtovala dodanou elektřinu za období od 21. 6. 2018 do 23. 3. 2019 fakturou [číslo] na částku 5 345 Kč (po odečtení přijatých plateb ve výši 2 670 Kč činí konečná dlužná částka 2 675 Kč) Žalobkyně žalovanou vyzvala upomínkou k zaplacení dohodnuté platby za elektřinu. Žalovaná dlužnou částku dosud neuhradila, ačkoliv k tomu byla vyzvána předžalobní upomínkou. Smlouvou o postoupení pohledávek byla pohledávka postoupena žalobkyni. Vzhledem k tomu, že listinné důkazy předložené žalobkyní jsou dostačující a žalobkyně sdělila, že souhlasí s tím, aby soud rozhodl bez jednání, soud usnesením vyzval žalovanou, aby se ve lhůtě 15 dní vyjádřila, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. V souladu s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“) připojil soud doložku, že nevyjádří-li se žalovaná v určené lhůtě, bude se předpokládat, že nemá námitky. Žalované bylo usnesení doručeno ve smyslu § 49 odst. 2, odst. 4 o. s. ř. dnem 21. 7. 2022. Žalovaná se v soudem stanovené lhůtě nevyjádřila, soud má tedy za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání na základě předložených listinných důkazů taktéž souhlasí. Ze smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny soud zjistil, že dne [datum] účastníci uzavřeli smlouvu, na základě které se žalobkyně zavázala dodávat žalované na adrese odběrného místa [ulice a číslo], [PSČ] [obec], elektřinu a žalovaná se zavázala za dodanou elektřinu žalobkyni zaplatit dohodnutou cenu. Z faktury [číslo] soud zjistil, že v období od 21. 6. 2018 do 23. 3. 2019 odebrala žalovaná od žalobkyně elektřinu za 5 345 Kč, přičemž žalovaná uhradila žalobkyni pouze částku 2 670 Kč. Dne 24. 5. 2021 byla žalované zaslána předžalobní upomínka, do dnešního dne žalovaná ničeho neuhradila. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Mezi žalobkyní jako dodavatelem a žalovaným jako odběratelem byla uzavřena ve smyslu § 50 odst. 2 a § 72 odst. 2 zák. č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), v platném znění, smlouva o sdružených službách dodávky elektřiny, na základě které se výrobce elektřiny nebo obchodník s elektřinou zavazuje dodávat zákazníkovi elektřinu a zajistit na vlastní jméno a na vlastní účet související služby v elektroenergetice a zákazník se zavazuje zaplatit cenu za dodanou elektřinu a cenu související služby v elektroenergetice. Žalobkyně prokázala uzavření smlouvy i dodávku elektřiny, přičemž žalovaná svoji povinnost uhradit za dodanou elektřinu dohodnutou cenu nesplnila a dluží tak žalobkyni částku 2 675 Kč. Uvedenou částku žalovaná doposud neuhradila, proto soud žalobě vyhověl. Ve smyslu § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění, soud přiznal žalobkyni úrok z prodlení dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. z jednotlivých částek ode dne následujícího po splatnosti jednotlivých faktur. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 2 675 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. Soud při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení přihlédl k nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 861/07 ze dne 24. července 2007, o drobných nárocích, které se týká pohledávek z občanskoprávních a obchodních závazků, a zároveň vzal na zřetel nález Ústavního soudu ze dne 29. března 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/2011, o nutnosti dodržení principu proporcionality mezi výší vymáhané částky a náhradou nákladů řízení.