51 C 183/2022-16 — Okresní soud v České Lípě

Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 1.378 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mu na základě smlouvy o dodávce elektřiny dodávala elektrickou energii na adresu odběrného místa [ulice a číslo], [PSČ] [obec]. Žalobkyně vyúčtovala dodanou elektřinu za období od 22. 11. 2018 do 23. 10. 2019 fakturou [číslo] na částku 6.936 Kč (po odečtení přijatých plateb ve výši 5.558 činí konečná dlužná částka 1.378 Kč). Žalobkyně žalovaného vyzvala upomínkou k zaplacení dohodnuté platby za elektřinu. Žalovaný dlužné částky dosud neuhradil, ačkoliv k tomu byl vyzván předžalobní upomínkou. Smlouvou o postoupení pohledávek byla pohledávka postoupena žalobkyni. Vzhledem k tomu, že listinné důkazy předložené žalobkyní jsou dostačující a žalobkyně sdělila, že souhlasí s tím, aby soud rozhodl bez jednání, soud usnesením vyzval žalovaného, aby se ve lhůtě 15 dní vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. V souladu s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“) připojil soud doložku, že nevyjádří-li se žalovaný v určené lhůtě, bude se předpokládat, že nemá námitky. Žalovanému bylo usnesení doručeno ve smyslu § 49 odst. 2, odst. 4 o. s. ř. dnem 4. 7. 2022. Žalovaný se v soudem stanovené lhůtě nevyjádřil, soud má tedy za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání na základě předložených listinných důkazů taktéž souhlasí. Ze smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny soud zjistil, že dne [datum] účastníci uzavřeli smlouvu, na základě které se žalobkyně zavázala dodávat žalovanému na adrese odběrného místa [ulice a číslo], [PSČ] [obec], elektřinu a žalovaný se zavázal za dodanou elektřinu žalobkyni zaplatit dohodnutou cenu. Z faktury [číslo] soud zjistil, že v období od 22. 11. 2018 do 23. 10. 2019 odebral žalovaný od žalobkyně elektřinu za 6.936 Kč (po odečtení přijatých plateb ve výši 5.558 činí konečná dlužná částka 1.378 Kč). Dne 3. 12. 2021 byla žalovanému zaslána předžalobní upomínka, do dnešního dne žalovaný ničeho neuhradil. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Mezi žalobkyní jako dodavatelem a žalovaným jako odběratelem byla uzavřena ve smyslu § 50 odst. 2 a § 72 odst. 2 zák. č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), v platném znění, smlouva o sdružených službách dodávky elektřiny, na základě které se výrobce plynu (elektřiny) nebo obchodník s plynem (elektřinou) zavazuje dodávat zákazníkovi plyn (elektřinu) a zajistit na vlastní jméno a na vlastní účet související služby v plynárenství (elektroenergetice) a zákazník se zavazuje zaplatit cenu za dodaný plyn (elektřinu) a cenu související služby v elektroenergetice (plynárenství). Žalobkyně prokázala uzavření smlouvy i dodávku elektřiny, přičemž žalovaný svoji povinnost uhradit za dodanou elektřinu dohodnutou cenu nesplnil a dluží tak žalobkyni částku 1.378 Kč. Uvedenou částku žalovaný doposud neuhradil, proto soud žalobě vyhověl. Ve smyslu § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění, soud přiznal žalobkyni úrok z prodlení dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. z jednotlivých částek ode dne následujícího po splatnosti jednotlivých faktur. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1.489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 1.378 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. Soud při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení přihlédl k nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 861/07 ze dne 24. července 2007, o drobných nárocích, které se týká pohledávek z občanskoprávních a obchodních závazků a zároveň vzal na zřetel nález Ústavního soudu ze dne 29. března 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/2011, o nutnosti dodržení principu proporcionality mezi výší vymáhané částky a náhradou nákladů řízení.