38 C 236/2023-32 — Okresní soud v České Lípě

1. Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 16. 8. 2023 domáhal zaplacení ve výroku uvedené částky jako dluhu na nájemném. Žalobce v žalobě tvrdil, že žalovaná uznala svůj dluh dne 16. 2. 2023 co do důvodu a výše.2. S ohledem na stručné odůvodnění žaloby soud usnesením ze dne 1. 12. 2023 vyzval žalobce, aby svá skutková tvrzení doplnil tak, aby bylo zřejmé, kdy a mezi jakými účastníky byla uzavřena nájemní smlouva, podle níž se žalobce domáhá žalované částky. Dále byl vyzván, aby uvedl, jakými konkrétními položkami (výše, důvod, splatnost) je tvořena žalovaná částka.3. V doplnění žaloby ze dne 20. 12. 2023 uvedl žalobce, že dne 10. 4. 2022 za přítomnosti svědků s žalovanou uzavřel ústně smlouvu o nájmu na dobu jednoho roku. Domluvili se, že nájemné bude činit 5 000 Kč měsíčně. Předmětem nájmu byl byt na adrese , adresa, . Žalovaná od května 2022 do srpna 2022 hradila nájemné hotově. Žalobce má příjmové pokladní doklady za uhrazené nájemné za měsíce. Žalovaná neuhradila nájemné za 5 měsíců, září 2022 až leden 2023.4. Dne 2. 1. 2004 upozornil soud žalobce, že uznání dluhu nesplňuje náležitosti právního jednání podle § 2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále o. z.), když jde o uznání více dluhů ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu z 20. 11. 2019, sp. zn. , spisová značka, . Vyzval dále soud žalobce, aby doplnil důkazní návrhy. Na tuto výzvu žalobce nereagoval.5. Podáním ze dne 28. 3. 2024 navrhl žalobce výslech svědků , jméno FO, a , jméno FO, .6. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, ve smyslu ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. jednal soud v její nepřítomnosti.7. Soud provedl dokazování listinami a výslechem svědků.8. Z listiny označené jako „Uznání dluhu“ z 16. 2. 2023 (č.l. 12) bylo zjištěno, že žalovaná uznala svůj dluh ve výši 25 000 Kč vůči žalobci, který byl označen: „dluh na nájem na adrese , adresa, , Anonymizováno, “. Z předžalobní výzvy ze dne 26. 6. 2023 (č.l. 13) bylo zjištěno že žalovaná byla právním zástupcem žalobce vyzvána k úhradě částky 25 000 Kč. Z příjmových pokladních dokladů z 10. 5. 2022, 8. 6. 2022, 12. 7. 2022 a 9. 8. 2022 (č.l. 26) zjistil soud, že žalobce přijal do pokladny v květnu, červnu, červenci a srpnu 2022 v každém měsíci 5 000 Kč, které označil jako příjmy za nájem od žalované.9. Z výslechu svědka , jméno FO, (č.l. 30), zjistil soud, že svědek pracuje pro žalobce jako správce a údržbář domu, kde byla ubytovaná žalovaná. Byl přítomen jednání o uzavření smlouvy o nájmu bytu mezi žalobcem a žalovanou. Nájemné mělo být sjednáno ve výši 5 000 Kč měsíčně. Z výpovědi svědkyně , jméno FO, (č.l. 30) bylo zjištěno, že jako manželce žalobce je jí známo, že v roce 2022 žalovaná bydlela v přízemním bytě domu žalobce. Nájemné bylo 5 000 Kč. Žalovaná dluží 5 nájmů. Z bytu se odstěhovala v době podpisu uznání dluhu.10. Soud má za zjištěné, že žalovaná užívala byt v domě žalobce na adrese , adresa, (uznání dluhu). Byt užívala od května 2022 do poloviny února 2023, kdy byt vyklidila (výpověď svědků , jméno FO, a , jméno FO, ). Nájemné bylo sjednáno ve výši 5 000 Kč měsíčně (příjmové pokladní doklady, výpověď svědků). Žalovaná neuhradila nájemné za září 2022 až leden 2023 (výpověď svědkyně , jméno FO, ).11. Podle § 582 o. z. není-li právní jednání učiněno ve formě ujednané stranami nebo stanovené zákonem, je neplatné, ledaže strany vadu dodatečně zhojí. Zahrnuje-li projev vůle současně více právních jednání, nepůsobí nedostatek formy vyžadované pro některé z nich sám o sobě neplatnost ostatních. Dle odst. 2 není-li dodržena forma právního jednání ujednaná stranami, lze neplatnost namítnout, jen nebylo-li již plněno. To platí i tehdy, vyžadují-li formu určitého právního jednání ustanovení části čtvrté tohoto zákona.12. Podle § 2235 odst. 1 o. z. zavazuje-li nájemní smlouva pronajímatele přenechat nájemci k zajištění bytových potřeb nájemce a popřípadě i členů jeho domácnosti byt nebo dům, který je předmětem nájmu, nepřihlíží se k ujednáním zkracujícím nájemcova práva podle ustanovení tohoto pododdílu. Podle § 2236 odst. 1 o. z. bytem se rozumí místnost nebo soubor místností, které jsou částí domu, tvoří obytný prostor a jsou určeny a užívány k účelu bydlení. Ujednají-li si pronajímatel s nájemcem, že k obývání bude pronajat jiný než obytný prostor, jsou strany zavázány stejně, jako by byl pronajat obytný prostor. Podle § 2237 o. z. smlouva vyžaduje písemnou formu; pronajímatel však nemá právo namítnout vůči nájemci neplatnost smlouvy pro nedostatek formy. Podle § 2246 o. z. strany ujednají nájemné pevnou částkou. Má se za to, že se nájemné sjednává za jeden měsíc.13. Podle § 2053 o. z. uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.14. Podle rozsudku Nejvyššího soudu z 20. 11. 2019, sp.zn. , spisová značka, , v případě uznání více dluhů musí z písemného prohlášení dlužníka nebo jeho konkludentního jednání (částečného plnění dluhu) nepochybně vyplývat, které jednotlivé dluhy (co do důvodu i výše) uznává.15. Soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla sjednána nájemní smlouva. Předmětem nájmu se stal byt ve vlastnictví žalobce. Smlouva nebyla uzavřena v písemné formě vyžadované ustanovením § 2237 o. z. Ve smyslu ust. § 582 odst. 2 o. z. za situace kdy mezi účastníky již došlo k plnění, žalovaná užívala několik měsíců byt ve vlastnictví žalobce, nelze již namítat nedostatek formy vyžadované pro smlouvu o nájmu bytu. Žalobce tak má nárok na plnění podle nájemní smlouvy – nájemné za užívání bytu.16. Soud nemohl vycházet z listiny o uznání dluhu, neboť v rámci tohoto právního jednání nebyly ve smyslu citovaného rozhodnutí nejvyššího soudu specifikovány jednotlivé dluhy. Je přitom zřejmé, že v projednávaném případě celkový dluh žalované ve výši 25 000 Kč byl tvořen dluhy po 5 000 Kč za jednotlivé měsíce, kdy žalovaná nehradila nájemné.17. S ohledem na výše uvedené soud shledal žalobu důvodnou a rozhodl že žalovaná je povinna uhradit žalobci částku 25 000 Kč jako dluh na nájemném za měsíce září, říjen, listopad a prosinec roku 2022 a leden roku 2023.18. Žalobci dále náleží ve smyslu ustanovení § 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. úroky z prodlení.19. O nákladech řízení rozhodl soud podle §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce měl ve věci plný úspěch, a proto soud uložil žalované povinnost nahradit mu náklady soudního řízení ve výši 15 949,55 Kč. Na náhradu těchto nákladů byl přiznán soudní poplatek 1 000 Kč, odměna za právní zastoupení 8 400 Kč dle ust. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 11 odst. 1,2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (čtyři úkony právní služby po 2 100 Kč: převzetí věci, sepis výzvy, sepis žaloby), 4x režijní paušál po 300 Kč dle § 13 advokátního tarifu, celkem 1 200 Kč. Žalobce požadoval náhradu nákladů celkem za 8 úkonů právní služby. Soud však neshledal čtyři ze žalobcem účtovaných úkonů za účelné. První z těchto neúčelných úkonů je porada advokáta s žalobcem před podáním žaloby dne 15. 8. 2023. Projednávaná věc není právně ani skutkově složitá. Odůvodnění žaloby ze dne 16. 8. 2023 obsahuje pouze 4 věty. Žalobce připojil k žalobě 4 důkazy, přitom jedním z nich je potvrzení a poradě advokáta s klientem z 15. 8. 2023 a dalším plná moc. Odměnu za tento úkon soud přiznat nemohl. S ohledem na rozsah i obsah žaloby nepovažuje soud účtovaný úkon právní služby za účelný. K dalším účtovaným úkonům je třeba uvést, že žaloba vykazovala nedostatky, proto soud žalobce vyzval k jejímu doplnění. Nedostatky odůvodnění žaloby a nutnost jejího doplnění nelze přikládat k tíži žalované, která hradí náhradu nákladů řízení. Proto soud nemohl přiznat odměnu ani za další úkon právní služby spočívající v doplnění žaloby ze dne 20. 12. 2023. Obdobně neúčelné jsou i další dva úkony, které byly vyvolány nedostatečnou reakcí právního zástupce žalobce. Advokát mohl po poučení soudu navrhnout výslech svědků již k prvnímu ústnímu jednání, neboť mu byl znám právní názor soudu ohledně uznání dluhu. Učinil tak advokát až samostatným podáním po prvním ústním jednání. Ani tento třetí úkon právní služby nepovažuje soud za účelný. Konečně ani čtvrtý úkon, spočívající v zastupování u druhého ústního jednání, nepovažuje soud za účelný. Žalobce byl již před prvním jednáním dostatečně poučen o právním názoru soudu, přesto k prvnímu jednání nenavrhl jiné důkazy než ty, které byly obsaženy již v žalobě. Soud přiznal dle ust. § 13 odst. 5 advokátního tarifu náhradu cestovních výdajů ve výši 1 955 Kč (za cestu ze sídla právního zástupce do sídla soudu a zpět při délce jedné cesty 124 km, průměrné spotřebě paliva vozidla právního zástupce ve výši 5,9 l paliva (motorové nafty) na 100 km, ceně paliva 38,70 Kč/l a výši cestovní náhrady 5,60 Kč za 1km) a náhradu za promeškaný čas ve výši 800 Kč za 8 započatých půlhodin po 100 Kč dle § 14 advokátního tarifu. Soud přiznal také náhradu 21% DPH ve výši 2 594,60 Kč, již je advokát povinen ve smyslu § 137 odst. 3 o. s. ř. z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákon