35 C 160/2025-10 — Okresní soud v České Lípě

Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 40 165 Kč spolu s příslušenstvím. V žalobě uvedla, že uzavřela dne , datum, s žalovaným smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytla žalovanému částku ve výši 25 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit věřiteli poplatek ve výši 10 240 Kč. Celkovou dlužnou částku odpovídající součtu poskytnuté částky a poplatku se žalovaný zavázal uhradit do 19. 6. 2024. Žalovaný neuhradil dosud ničeho. Dále žalobkyně uplatnila nárok na úhradu pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny za dobu od 18. 7. 2024 do 30. 1. 2025 ve výši 4 925 Kč a zákonného úroku z prodlení.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil žádným způsobem.Soud ve věci nařídil jednání, z kterého se žalobkyně omluvila prostřednictvím své právní zástupkyně, a souhlasila s konáním jednání v její nepřítomnosti. Žalovaný se k jednání soudu nedostavil bez omluvy.Vzhledem k tomu, že žalovaný zůstal ve sporu pasivní, soud vycházel z žalobkyní předložených listinných důkazů (smlouva o úvěru z , datum, , výpisy z účtu žalovaného, kopie dokladu totožnosti, výpis EUCB/CRIF, žádost o poskytnutí úvěru , Anonymizováno, a vyhodnocení úvěruschopnosti, předžalobní výzva, informace o spotřebitelském úvěru, potvrzení o provedení platbě, 2x dokument z 18. 12. 2024, výpis z REPI) a dospěl k závěru, že v řízení bylo žalobkyní pouze prokázáno, že na účet žalovaného zaslala dne 19. 6. 2024 částku 25 000 Kč. Soud nezjistil, že by mezi věřitelem a žalovaným došlo k uzavření tvrzené smlouvy o spotřebitelském úvěru podle § 2395 zákona č. 89/20012 Sb., občanského zákoníku (dále jen “o. z.”), tj. že se zejména žalovaný zavázal jako úvěrovaný k vrácení uvedené částky navýšené o poplatek ve lhůtě 28 dnů. Předložený text smlouvy sice obsahuje způsob vzniku tvrzeného závazkového vztahu, nicméně zvolený elektronický způsob uzavření (internetový portál) nijak negarantuje ani neosvědčuje integritu smlouvy (zachování konkrétního obsahu bez možnosti zásahu). Identitu osoby uzavírající tvrzenou smlouvu také nelze mít za prokázanou předložením fotografie a osobních údajů, byť se jedná o podstatnou náležitost smlouvy. Není totiž zřejmé, jaké konkrétní smluvní podmínky byly s žalovaným skutečně ujednány, zvolený způsob elektronické komunikace neautentizuje a neidentifikuje důvěryhodným způsobem. I pokud by takovou osobou byl skutečně žalovaný, není prokázáno, k jakému konkrétnímu znění smlouvy, tj. k jakým konkrétním smluvním ujednáním, se vztahují poskytnuté peněžní prostředky, tj. jaké konkrétní podmínky byly předloženy žalovanému, s čím žalovaný vyjádřil souhlas a zda se jedná o totožná smluvní ujednání, která jsou předložena soudu jako důkaz prokazující tvrzení žalobkyně o právním důvodu vztahu. Chybí zde garance nezměnitelnosti elektronicky uzavřené smlouvy o úvěru k určitému časovému okamžiku (okamžik předložení textu žalovanému elektronickým způsobem), který by dostatečně zaručil, že od takového časového okamžiku již nedošlo ke změně návrhu smlouvy o úvěru. Předložený text smlouvy však žádnou takovou garanci neposkytuje, jedná se o dokument, který lze vytvořit v textovém editoru, především proto, že se jedná o dokument, který není podepsán. Z ničeho pak nelze seznat, že by mezi účastníky došlo k ujednání o úvěru dle žalobních tvrzení.Pro případ, že by došlo ke sjednání smlouvy, jak tvrdí žalobkyně, má soud výhrady ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Žalobkyně předložila výpisy z bankovního účtu a registru dlužníků. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je však povinností věřitele tuto schopnost aktivně zkoumat a posoudit, nikoli se spolehnout na prohlášení protistrany. Z výpisu z účtu žalovaného, který vykazuje další dluhy, nejsou zřejmé jeho běžné výdaje, přičemž zejména bydlení je výdajem, který tvoří velkou část běžný výdajů osob. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech.S ohledem na neplatnost smlouvy soud nemohl žalobkyni přiznat požadovaný poplatek (zřejmě kapitalizovaný úrok z úvěru) a smluvní pokutu. Nárok žalobkyně ohledně jistiny však bylo možné posoudit jako důvodný nárok na vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.). Soud proto s ohledem na výše uvedené žalobě vyhověl pouze částečně v částce 25 000 Kč včetně úroku z prodlení, žalovaný je totiž v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení (§ 2291, § 1970 o.z.). Ve zbývající části soud žalobu zamítl jako nedůvodnou, neboť v řízení nebylo prokázáno ujednání o povinnosti žalovaného zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 3 228,10 Kč, přičemž tato částka představuje 24,48 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 62,24 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 37,76 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 607 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 40 165 Kč sestávající z částky 2 740 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 9 570 Kč ve výši 2 009,70 Kč.