4 C 257/2022-48 — Okresní soud v Chrudimi

1. Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení žalované částky. V žalobě uvedl, že mezi právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba] a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na jejím základě byla žalovanému poskytnuta částka 30.000 - Kč. Za poskytnutí a spravování úvěru byl žalovaný povinen zaplatit poplatek v částce 24.139 - Kč. Žalovaný uhradil celkem částku 1.000 - Kč, ta byla započtena na poplatek. V důsledku porušení povinností žalovaným vzniklo věřiteli právo na zaplacení smluvní pokuty, úroku z prodlení a sankčních poplatků. Následně byla pohledávka ze smlouvy postoupena na žalobce. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, během řízení zůstal pasivní. 3. Soud vyzval žalobce, aby konkretizoval, jakým způsobem byla ověřena úvěruschopnost žalovaného. Žalobce reagoval obsáhlým vyjádřením, které ovšem do značné míry míří mimo podstatu věci. Žalobce v tomto vyjádření široce komentuje evropskou právní úpravu ochrany spotřebitele v úvěrových vztazích, rekapituluje, v jakých databázích lustroval žalovaného, vyjadřuje názor, že k posouzení příjmů a výdajů žadatele o úvěr je vhodné vycházet především ze statistických údajů, odkazuje na judikaturu a komentářovou literaturu, vše pak uzavírá tím, že učinil vše pro řádné ověření úvěruschopnosti žalovaného. Zjištěné skutečnosti 4. Žalovaný uzavřel se společností [právnická osoba] smlouvu o zápůjčce. Tato smlouva je formulářovou smlouvou psanou drobným písmem. Má jít o smlouvu podle občanského zákoníku. Podle smlouvy věřitel poskytl půjčku 30.000 - Kč, za tuto půjčku se žalovaný zavázal zaplatit v různě nazvaných platbách v součtu 24.139 - Kč. Celková částka 54.139 - Kč měla být splacena formou 18 měsíčních splátek ve výši 3.008 - Kč (smlouva ze dne 8.10.2019). 5. Ze zákaznické karty žalovaného vyplynulo, že je rozvedený, má bydlet jako spolubydlící, jeho měsíčním příjmem je starobní důchod 16.452 - Kč, dále ostatní příjmy ve výši 13.943 - Kč, další příjem domácnosti 14.000 - Kč, celkový příjem tedy činí 44.395 - Kč, výdaje mají činit 2.000 - Kč měsíčně. 6. Z oznámení ČSSZ vyplynulo, že od ledna 2019 má žalovaný starobní důchod ve výši 16.452 - Kč. 7. Další důkazy soud neprováděl pro nadbytečnost. Zejména neprovedl výslech svědkyně [jméno] [příjmení] – vázané zástupkyně přítomné při uzavírání smlouvy a to z toho důvodu, že výslech této svědkyně by s ohledem na právní posouzení soudu uvedené níže byl zcela bez významu. Právní posouzení 8. Žalobce se domáhá zaplacení žalované částky z titulu smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. občanského zákoníku a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud má za to, že žalobce, resp. jeho právní předchůdce nedostatečně ověřil úvěruschopnost žalovaného. Tato povinnost vyplývá z ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, v odst. 2 je pak uvedeno, jakým způsobem má při takovém posouzení poskytovatel úvěru postupovat. Sankcí za porušení této povinnosti je potom podle § 87 odst. 1 cit. zákona absolutní neplatnost smlouvy. V projednávané věci poskytovatel úvěru vycházel z příjmů žalovaného ve výši 44.395 - Kč, tento příjem však není vůbec podložen. Za ověřený lze považovat pouze příjem ze starobního důchodu ve výši 16.452 - Kč, k němuž existuje příslušný výměr. Další dva příjmy – tzv. ostatní příjem ve výši 13.943 - Kč a další příjem domácnosti 14.000 - Kč – nejsou ověřeny ničím. Není ani zřejmé, co je zdrojem těchto příjmů. V případě dalšího příjmu domácnosti je pak třeba zdůraznit, že pokud poskytovatel úvěru pracuje s příjmem domácnosti (nikoli tedy s příjmem spotřebitele, jak stanoví zákon v § 87 odst. 1), pak by měl rovněž pracovat s výdaji celé domácnosti. Není možné brát v potaz příjmy domácnosti jako celku, ale pouze výdaje spotřebitele. Nehledě na to, a to je další flagrantní porušení zákona, že výdaje, s nimiž poskytovatel úvěru pracuje, tj. 2.000 - Kč měsíčně (!), absolutně neodpovídají realitě. Těžko si představit, že dospělý člověk má v roce 2019 měsíční výdaje 2.000 - Kč. Mimochodem za tuto částku člověk ani nepokryje náklady na jídlo, natož další nutné výdaje, které má každý člověk – bydlení včetně služeb, oblečení, obutí, hygiena, léky, doprava, telefon + internet, výdaje na volný čas apod. Jestli má poskytovatel úvěru za to, že realistické výdaje dospělého člověka činí 2.000 - Kč měsíčně, pak mu lze jedině doporučit, aby se začal živit něčím jiným, neboť se ocitá úplně mimo realitu. 9. Na závěru soudu o nedostatečném ověření úvěruschopnosti ze strany poskytovatele úvěru se nic nemění ani v případě, že by se vycházelo pouze z ověřeného příjmu žalovaného, tj. z částky 16.452 - Kč. Rozhodně nelze učinit závěr, jak jej učinil žalovaný u jednání, že i tento samotný příjem je dostatečný pro splácení úvěru. Nelze jej učinit už pro to, že poskytovatel úvěru neměl v době poskytnutí úvěru absolutně žádný přehled o skutečných výdajích žalovaného, a to je přitom nezbytné, aby mohl porovnat příjmy a výdaje spotřebitele, jak mu ukládá zákon (§ 87 odst. 2 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru). Jedině porovnáním příjmů a výdajů spotřebitele lze dospět k závěru, zda spotřebitel bude vůbec schopen splácet každý měsíc částku 3.008 - Kč, jak tomu v projednávané věci. Pokud poskytovatel úvěru nezná výdaje spotřebitele, nemůže k odpovědnému závěru o jeho úvěruschopnosti dojít. 10. Konečně stručná poznámka k rozsáhlému elaborátu žalobce, tím má soud na myslí jeho vyjádření ze dne 25.11.2022. Žalobce zřejmě nezná platnou právní úpravu zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru. Ta je přitom rozhodující, na rozdíl od komentářové literatury nebo odborných článků. V ust. § 86 odst. 2 tohoto zákona v prvé větě se přitom jasně stanoví, že„ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.“ Jde tedy zcela jasně o porovnání konkrétních příjmů a konkrétních výdajů konkrétního spotřebitele, s nímž poskytovatel úvěru hodlá uzavřít smlouvu. Nejde o nějaké statistiky, ekonomické modely či jiné abstraktní kategorie, jde o příjmy a výdaje konkrétního člověka. Je přitom jasné, že když se mají porovnávat příjmy a výdaje, musí se nejprve zjistit. To přitom není zdaleka takový problém, jak uvádí žalobce. V dnešní době má většina lidí účet, výpisem z účtu za několik měsíců zpětně lze velmi dobře zjistit pravidelné skutečné příjmy a výdaje konkrétního člověka. I kdyby zájemce o úvěr účet neměl, může si poskytovatel úvěru vyžádat jiné doklady o příjmech, příp. výdajích. Pokud žalobce zmiňuje, že při určování výdajů se musí spoléhat na informace od spotřebitele, pomíjí, že řadu výdajů může sám realisticky odhadnout, protože je má v podstatě každý a jejich výši lze přibližně stanovit. Pokud se pak údaje poskytnuté spotřebitelem od takových realisticky odhadnutých výdajů významně liší, pak by měl poskytovatel úvěru žádat po spotřebiteli vysvětlení, příp. na základě kritické úvahy dospět k závěru, že spotřebitel neuvádí pravdivé údaje a úvěr neposkytnout. Jenže v tom je zřejmě kámen úrazu, poskytovatelé by totiž při řádném ověření úvěruschopnosti řadu zájemců o úvěr museli odmítnout. S tím ostatně počítá i zákon. 11. Z výše uvedených důvodů soud považuje uzavřenou smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Vztah mezi účastníky je tak třeba vypořádat podle zásad o bezdůvodném obohacení, tj. podle § 2993 a násl. občanského zákoníku. Jde o plnění na neplatný závazek. Žalobce tak má nárok na vrácení toho, co plnil, jiné nároky nemá. Věřitelem bylo plněno 30.000 - Kč, žalovaný vrátil 1.000 - Kč, žalobce tak má nárok na zaplacení rozdílu těchto částek, tj. na částku 29.000 - Kč včetně zákonného úroku z prodlení. V tomto rozsahu bylo žalobě vyhověno, v ostatním byla žaloba zamítnuta. 12. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř., větší úspěch ve věci měl žalovaný, měl by proto právo na náhradu nákladů řízení, ty mu však nevznikly.