4 C 264/2022-47 — Okresní soud v Chrudimi

1. Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení žalované částky. V žalobě uvedl, že mezi právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba] a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na jejím základě byla žalovanému poskytnuta částka 45.000 - Kč. Za poskytnutí a spravování úvěru byl žalovaný povinen zaplatit poplatek v částce 28.885 - Kč. Žalovaný uhradil celkem částku 6.156 - Kč, ta byla započtena částečně na jistinu, částečně na poplatek. V důsledku porušení povinností žalovaným vzniklo věřiteli právo na zaplacení smluvní pokuty, úroku z prodlení a sankčních poplatků. Následně byla pohledávka ze smlouvy postoupena na žalobce. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, během řízení zůstal pasivní. 3. Soud vyzval žalobce, aby konkretizoval, jakým způsobem byla ověřena úvěruschopnost žalovaného. Žalobce reagoval obsáhlým vyjádřením, které ovšem do značné míry míří mimo podstatu věci. Žalobce v tomto vyjádření široce komentuje evropskou právní úpravu ochrany spotřebitele v úvěrových vztazích, rekapituluje, v jakých databázích lustroval žalovaného, vyjadřuje názor, že k posouzení příjmů a výdajů žadatele o úvěr je vhodné vycházet především ze statistických údajů, odkazuje na judikaturu a komentářovou literaturu, vše pak uzavírá tím, že učinil vše pro řádné ověření úvěruschopnosti žalovaného. Zjištěné skutečnosti 4. Žalovaný uzavřel se společností [právnická osoba] smlouvu o zápůjčce. Tato smlouva je formulářovou smlouvou psanou drobným písmem. Má jít o smlouvu podle občanského zákoníku. Podle smlouvy věřitel poskytl půjčku 45.000 - Kč, za tuto půjčku se žalovaný zavázal zaplatit v různě nazvaných platbách v součtu 28.855 - Kč. Celková částka 73.855 - Kč měla být splacena formou 24 měsíčních splátek ve výši 3.078 - Kč (smlouva ze dne 18.3.2019). 5. Ze zákaznické karty žalovaného vyplynulo, že je svobodný, má bydlet jako vlastník, jeho měsíčním příjmem jsou příjmy z faktur, má jít o příjem 40.025 - Kč čistého měsíčně, výdaje mají činit 5.000 - Kč měsíčně. 6. Další důkazy soud neprováděl pro nadbytečnost. Zejména neprovedl výslech svědkyně – [jméno] [příjmení] vázané zástupkyně přítomné při uzavírání smlouvy a to z toho důvodu, že výslech této svědkyně by s ohledem na právní posouzení soudu uvedené níže byl zcela bez významu. Právní posouzení 7. Žalobce se domáhá zaplacení žalované částky z titulu smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. občanského zákoníku a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud má za to, že žalobce, resp. jeho právní předchůdce nedostatečně ověřil úvěruschopnost žalovaného. Tato povinnost vyplývá z ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, v odst. 2 je pak uvedeno, jakým způsobem má při takovém posouzení poskytovatel úvěru postupovat. Sankcí za porušení této povinnosti je potom podle § 87 odst. 1 cit. zákona absolutní neplatnost smlouvy. V projednávané věci poskytovatel úvěru vycházel z příjmů žalovaného ve výši 40.025 - Kč, tento příjem však není vůbec podložen. Pokud by dokladem tohoto příjmu měly být faktury, jak tvrdí žalobce, pak nutno konstatovat, že samotná faktura, tedy zřejmě částka, kterou žalovaný někomu vyúčtoval za provedení určitých prací, nic z hlediska čistého příjmu nedokládá. Vyfakturovaná částka představuje maximálně hrubý příjem, vůbec není jasné, jaké jsou náklady včetně daňových povinností apod. Pracovat s fakturou jako dokladem o výši čistého příjmu vůbec nelze. Nehledě na to, že není jasné, zda se jedná o pravidelný příjem, z jedné či dvou faktur v tomto směru nic dovozovat nelze. Příjem je tak třeba považovat za neprokázaný. Pokud pak jde o výdaje, poskytovatel úvěru pracoval s částkou 5.000 - Kč měsíčně. V žádném případě nejde o realistický výdaj – dospělý člověk v roce 2019 má nepochybně mnohem vyšší měsíční výdaje než oněch 5.000 - Kč. Pokud poskytovatel úvěru pracuje s tímto údajem, jde z jeho strany o nedostatek odborné péče, o nedostatečné ověření úvěruschopnosti. 8. Pokud žalobce v řízení argumentoval tím, že žalovaný v době poskytnutí úvěru nemusel disponovat daňovým přiznáním a jinak než z faktur jeho příjmy zjistit nešlo, pak nutno dodat, že v takovém případě měl poskytovatel úvěru dvě možnosti: 1) úvěr vůbec neposkytnout, 2) pokusit se příjmy a výdaje ověřit jinak – např. z výpisů z účtu žalovaného za několik měsíců nazpět (ostatně úvěr byl žalovanému poskytnut na účet, takže účtem evidentně disponoval). Rozhodně není přípustné, aby poskytovatel úvěru poskytl úvěr v situaci, kdy nemá ověřené příjmy a výdaje spotřebitele, jde o porušení zákonné povinnosti. 9. Konečně stručná poznámka k rozsáhlému elaborátu žalobce, tím má soud na myslí jeho vyjádření ze dne 25.11.2022. Žalobce zřejmě nezná platnou právní úpravu zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru. Ta je přitom rozhodující, na rozdíl od komentářové literatury nebo odborných článků. V ust. § 86 odst. 2 tohoto zákona v prvé větě se přitom jasně stanoví, že„ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.“ Jde tedy zcela jasně o porovnání konkrétních příjmů a konkrétních výdajů konkrétního spotřebitele, s nímž poskytovatel úvěru hodlá uzavřít smlouvu. Nejde o nějaké statistiky, ekonomické modely či jiné abstraktní kategorie, jde o příjmy a výdaje konkrétního člověka. Je přitom jasné, že když se mají porovnávat příjmy a výdaje, musí se nejprve zjistit. To přitom není zdaleka takový problém, jak uvádí žalobce. V dnešní době má většina lidí účet, výpisem z účtu za několik měsíců zpětně lze velmi dobře zjistit pravidelné skutečné příjmy a výdaje konkrétního člověka. I kdyby zájemce o úvěr účet neměl, může si poskytovatel úvěru vyžádat jiné doklady o příjmech, příp. výdajích. Pokud žalobce zmiňuje, že při určování výdajů se musí spoléhat na informace od spotřebitele, pomíjí, že řadu výdajů může sám realisticky odhadnout, protože je má v podstatě každý a jejich výši lze přibližně stanovit. Pokud se pak údaje poskytnuté spotřebitelem od takových realisticky odhadnutých výdajů významně liší, pak by měl poskytovatel úvěru žádat po spotřebiteli vysvětlení, příp. na základě kritické úvahy dospět k závěru, že spotřebitel neuvádí pravdivé údaje a úvěr neposkytnout. Jenže v tom je zřejmě kámen úrazu, poskytovatelé by totiž při řádném ověření úvěruschopnosti řadu zájemců o úvěr museli odmítnout. S tím ostatně počítá i zákon. 10. Z výše uvedených důvodů soud považuje uzavřenou smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Vztah mezi účastníky je tak třeba vypořádat podle zásad o bezdůvodném obohacení, tj. podle § 2993 a násl. občanského zákoníku. Jde o plnění na neplatný závazek. Žalobce tak má nárok na vrácení toho, co plnil, jiné nároky nemá. Věřitelem bylo plněno 45.000 - Kč, žalovaný vrátil 6.156 - Kč, žalobce tak má nárok na zaplacení rozdílu těchto částek, tj. na částku 38.844 - Kč včetně zákonného úroku z prodlení. V tomto rozsahu bylo žalobě vyhověno, v ostatním byla žaloba zamítnuta. 11. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř., větší úspěch ve věci měl žalovaný, měl by proto právo na náhradu nákladů řízení, ty mu však nevznikly.