4 C 306/2022-46 — Okresní soud v Chrudimi

1. Žalobce se po žalované domáhal zaplacení žalované částky. V žalobě uvedl, že mezi právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba] a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na jejím základě byla žalované poskytnuta částka 13.000 - Kč. Za poskytnutí a spravování úvěru byla žalovaná povinna zaplatit poplatek v částce 15.944 - Kč. Žalovaná uhradila celkem částku 1.570 - Kč, ta byla započtena částečně na jistinu, částečně na poplatek. V důsledku porušení povinností žalovanou vzniklo věřiteli právo na zaplacení smluvní pokuty, úroku z prodlení a sankčních poplatků. Následně byla pohledávka ze smlouvy postoupena na žalobce. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, během řízení zůstala pasivní. 3. Soud vyzval žalobce, aby konkretizoval, jakým způsobem byla ověřena úvěruschopnost žalovaného. Žalobce reagoval obsáhlým vyjádřením, které ovšem do značné míry míří mimo podstatu věci. Žalobce v tomto vyjádření široce komentuje evropskou právní úpravu ochrany spotřebitele v úvěrových vztazích, rekapituluje, v jakých databázích lustroval žalovaného, vyjadřuje názor, že k posouzení příjmů a výdajů žadatele o úvěr je vhodné vycházet především ze statistických údajů, odkazuje na judikaturu a komentářovou literaturu, vše pak uzavírá tím, že učinil vše pro řádné ověření úvěruschopnosti žalovaného. Zjištěné skutečnosti 4. Žalovaná uzavřela se společností [právnická osoba] smlouvu o zápůjčce. Tato smlouva je formulářovou smlouvou psanou drobným písmem. Má jít o smlouvu podle občanského zákoníku. Podle smlouvy věřitel poskytl půjčku 13.000 - Kč, za tuto půjčku se žalovaná zavázala zaplatit v různě nazvaných platbách v součtu 15.944 - Kč. Celková částka 28.944 - Kč měla být splacena formou 24 měsíčních splátek ve výši 1.206 - Kč (smlouva ze dne 26.8.2019). 5. Ze zákaznické karty žalované vyplynulo, že je svobodná, bydlí v nájmu, má jednu vyživovací povinnost, nemá auto, pracuje na plný pracovní úvazek, čistý měsíční příjem ze zaměstnání je 14.603 - Kč, jako další příjem domácnosti je uvedena částka 7.000 - Kč, není uvedeno, co se tímto příjmem myslí, měsíční výdaje činí 8.000 - Kč. 6. Další důkazy soud neprováděl pro nadbytečnost. Zejména neprovedl výslech svědka – [jméno] [příjmení] vázaného zástupce přítomného při uzavírání smlouvy a to z toho důvodu, že výslech tohoto svědka by s ohledem na právní posouzení soudu uvedené níže byl zcela bez významu. Právní posouzení 7. Žalobce se domáhá zaplacení žalované částky z titulu smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. občanského zákoníku a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud má za to, že žalobce, resp. jeho právní předchůdce nedostatečně ověřil úvěruschopnost žalovaného. Tato povinnost vyplývá z ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, v odst. 2 je pak uvedeno, jakým způsobem má při takovém posouzení poskytovatel úvěru postupovat. Sankcí za porušení této povinnosti je potom podle § 87 odst. 1 cit. zákona absolutní neplatnost smlouvy. V projednávané věci poskytovatel úvěru vycházel z příjmů žalované ve výši 21.602 - Kč, přičemž příjem 14.602 - Kč měl být doložen výplatními páskami (jejich kopiemi však žalobce nedisponuje), příjem 7.000 - Kč není doložen ničím, má jít o„ další čisté příjmy domácnosti“, aniž by však bylo vysvětleno, o co konkrétně jde. Soud takový příjem za ověřený nepovažuje. Navíc evidentně nejde o příjem žalované, ale o příjem domácnosti. V takovém případě by měly být zkoumány i výdaje celé domácnosti, nejen pouze žalované. K tomu ale poskytovatel úvěru nepřistoupil. Nelze tedy mít za to, že by právní předchůdce žalobce dostál své povinnosti ověřit řádně příjmy a výdaje žalované. Výdaje 8.000 - Kč lze považovat za podhodnocené – při zvážení toho, že žalovaná bydlí v nájmu (s ohledem na úroveň výše nájmů v době uzavření smlouvy, tj. v roce 2019), musí živit samu sebe (je svobodná) a k tomu další vyživovanou osobu (zřejmě dítě). I přes relativně nízkou splátku 1.206 - Kč tak úvěr neměl být poskytnut. 8. Jen stručná poznámka k rozsáhlému elaborátu žalobce, tím má soud na myslí jeho vyjádření ze dne 25.11.2022. Žalobce zřejmě nezná platnou právní úpravu zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru. Ta je přitom rozhodující, na rozdíl od komentářové literatury nebo odborných článků. V ust. § 86 odst. 2 tohoto zákona v prvé větě se přitom jasně stanoví, že„ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.“ Jde tedy zcela jasně o porovnání konkrétních příjmů a konkrétních výdajů konkrétního spotřebitele, s nímž poskytovatel úvěru hodlá uzavřít smlouvu. Nejde o nějaké statistiky, ekonomické modely či jiné abstraktní kategorie, jde o příjmy a výdaje konkrétního člověka. Je přitom jasné, že když se mají porovnávat příjmy a výdaje, musí se nejprve zjistit. To přitom není zdaleka takový problém, jak uvádí žalobce. V dnešní době má většina lidí účet, výpisem z účtu za několik měsíců zpětně lze velmi dobře zjistit pravidelné skutečné příjmy a výdaje konkrétního člověka. I kdyby zájemce o úvěr účet neměl, může si poskytovatel úvěru vyžádat jiné doklady o příjmech, příp. výdajích. Pokud žalobce zmiňuje, že při určování výdajů se musí spoléhat na informace od spotřebitele, pomíjí, že řadu výdajů může sám realisticky odhadnout, protože je má v podstatě každý a jejich výši lze přibližně stanovit. Pokud se pak údaje poskytnuté spotřebitelem od takových realisticky odhadnutých výdajů významně liší, pak by měl poskytovatel úvěru žádat po spotřebiteli vysvětlení, příp. na základě kritické úvahy dospět k závěru, že spotřebitel neuvádí pravdivé údaje a úvěr neposkytnout. Jenže v tom je zřejmě kámen úrazu, poskytovatelé by totiž při řádném ověření úvěruschopnosti řadu zájemců o úvěr museli odmítnout. S tím ostatně počítá i zákon. 9. Z výše uvedených důvodů soud považuje uzavřenou smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Vztah mezi účastníky je tak třeba vypořádat podle zásad o bezdůvodném obohacení, tj. podle § 2993 a násl. občanského zákoníku. Jde o plnění na neplatný závazek. Žalobce tak má nárok na vrácení toho, co plnil, jiné nároky nemá. Věřitelem bylo plněno 13.000 - Kč, žalovaná vrátila 1.570 - Kč, žalobce tak má nárok na zaplacení rozdílu těchto částek, tj. na částku 11.430 - Kč včetně zákonného úroku z prodlení. V tomto rozsahu bylo žalobě vyhověno, v ostatním byla žaloba zamítnuta. 10. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř., větší úspěch ve věci měla žalovaná, měla by proto právo na náhradu nákladů řízení, ty jí však nevznikly.