4 C 4/2023-59 — Okresní soud v Chrudimi

1. Podanou žalobou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení žalované částky. V žalobě uvedl, že žalovaný uzavřel s žalobcem dne 29.7.2021 smlouvu o úvěru [číslo]. Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 609 .448 - Kč. Úvěr byl poskytnut ve výši 539.448 - Kč za účelem refinancování peněžitých závazků žalovaného z úvěrů či půjček poskytnutých žalobcem či třetími osobami. Zbývající část úvěru ve výši 70.000 - Kč byla žalovanému poskytnuta bezúčelově. Žalovaný se zavázal úvěr splatit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 8.862 - Kč vždy do 20. dne v měsíci počínaje 20.8.2021. Žalovaný splátky nehradil řádně, úvěr proto byl zesplatněn ke dni 5.3.2022. Žalobce požaduje částku 633.598,35 Kč a dále úrok a úrok z prodlení. 2. K výzvě soudu, aby specifikoval, jaký způsobem byla ověřena úvěruschopnost žalovaného, žalobce sdělil, že vycházel z průměrného příjmu žalovaného 25.712,50 Kč. Pokud jde o výdaje, žalobce zjistil, že v době uzavření smlouvy o úvěru byl žalovaný zatížen třemi dalšími úvěrovými produkty uzavřenými mezi žalobcem a žalovaným, a to kontokorentním úvěrem s limitem 1.000 - Kč a orientační splátkou 30 - Kč, revolvingovým úvěrem s limitem 20.000 - Kč a orientační splátkou 1.000 - Kč a hotovostním úvěrem se splátkou 7.500 - Kč, který byl v rámci žádosti zkonsolidován. Dále žalobce uvažoval s existenčními výdaji žalovaného, které žalobce vyčíslil na částku 6.586 - Kč. Vycházel přitom z dat ČSÚ. Takto pak žalobce dospěl k závěru, že žalovanému zbývala po odečtení výdajů měsíčně částka 9.234,50 Kč. Na základě toho uzavřel, že platební kapacita žalovaného pro splacení úvěru je dostatečná. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, po celou dobu řízení zůstal zcela pasivní. Zjištěné skutečnosti 4. Mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, na jejím základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 609 .448 - Kč s měsíční splátkou 8.862 - Kč, doba splácení 118 splátek počínaje 20.8.2021. Úvěr byl použit na konsolidaci existujících dluhů žalovaného (částka 539.448 - Kč), ve zbylé části, tj. 70.000 - Kč byl úvěr poskytnut bezúčelově (smlouva ze dne 29.7.2021). 5. Z výpisu z úvěrového účtu bylo zjištěno, že žalovaný na úvěr zaplatil celkem částku 29.694,16 Kč. 6. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky v průběhu trvání smlouvy s upozorněním na možnost zesplatnění úvěru (výzva ze dne 1.2.2022). 7. Žalobce úvěr zesplatnil ke dni 5.3.2022, o této skutečnosti žalovaného informoval (dopis ze dne 5.3.2022). 8. Žalovaný byl vyzván k zaplacení dlužné částky před podáním žaloby (výzva ze dne 19.10.2022). 9. V žádosti o poskytnutí úvěru žalovaný neuvedl žádné výdaje (s výjimkou splátek úvěru u [anonymizováno], které se dle žalobce načítají automaticky) (žádost o úvěr ze dne 29.7.2021). 10. Z výpisu z běžného účtu žalovaného u žalobce za období od 1.1.2021 do 30.6.2021 bylo zjištěno, že žalovaný byl po většinu daného období v záporném zůstatku, jeho výdaje každý měsíc jsou značné, každý měsíc vybírá z bankomatu značné částky – v lednu 2021 14.000 - Kč, v únoru 2021 14.100 - Kč, v březnu 2021 27.000 - Kč, v dubnu 2021 21.000 - Kč, v květnu 2021 26.900 - Kč, v červnu 2021 29.600 - Kč. Kromě toho jsou zde další platby platební kartou. Žalovaný také v tomto období čerpal některé úvěry. Posouzení věci 11. Žalobce se domáhá zaplacení žalované částky z titulu smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. občanského zákoníku a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud má za to, že žalobce nedostatečně ověřil úvěruschopnost žalovaného. Tato povinnost vyplývá z ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, v odst. 2 je pak uvedeno, jakým způsobem má při takovém posouzení poskytovatel úvěru postupovat. Sankcí za porušení této povinnosti je potom podle § 87 odst. 1 cit. zákona absolutní neplatnost smlouvy. V projednávané věci poskytovatel úvěru vycházel z příjmů žalovaného ve výši 25.602 - Kč, tato výše příjmu byla doložena. Žalovaný však řádně nehodnotil výdaje žalovaného. Žalovaný správně vycházel z toho, že celkové úvěrové zatížení žalovaného včetně splátky aktuálně poskytovaného úvěru činí 9.892 - Kč měsíčně. Již tato skutečnost měla žalobce varovat před poskytnutím tak vysokého úvěru – žalovaný jako osoba spíše s nižšími příjmy se zavázal ke splácení dluhů ve výši, která představuje 40 % jeho příjmů. To je samo o sobě riskantní, zvlášť uváží-li se, že úvěr má být splácen po dobu téměř deseti let. Co je však ještě důležitější, žalobce evidentně podcenil existenční výdaje žalovaného. Ty hodnotí částkou 6.586 - Kč měsíčně, což je zcela nerealistické číslo. Soud si nedoveden představit, že v roce 2021 žije dospělý člověk za částku 6,5 tis Kč měsíčně, je zcela evidentní, že náklady na živobytí jsou výrazně vyšší (jídlo, bydlení, základní životní potřeby jako oblečení, obuv, hygiena apod.). Člověk v 21. století však nežije pouze tak, aby přežil, má nepochybně i výdaje další spojené se zábavou, kulturou a volnočasovými aktivitami, obzvláště pak člověk mladý, jakým je i žalovaný. Tyto výdaje žalovaný nehodnotí vůbec, tváří se, jako by neexistovaly. Přitom z výpisu z účtu žalovaného, které měl žalobce k dispozici, protože účet žalovanému vedl, jasně vyplývá, že pravidelné měsíční výdaje žalovaného jsou mnohem vyšší, než s kterými žalobce počítá při posuzování úvěruschopnosti. Konkrétně jde o výpisy z účtu za období šesti měsíců, první polovinu roku 2021. Z těchto výpisů je patrné, že žalovaný každý měsíc jen z bankomatu vybírá v průměru 22.100 - Kč. Právě tato částka představuje skutečné výdaje žalovaného, ne žalobcem uvažovaných 6.586 - Kč. Samozřejmě na účtu jsou i další platby, ale právě hotovostní výběry z bankomatu jsou dobrým ukazatelem skutečných výdajů. Zarážející je, že žalobce, který přitom pro žalovaného účet vede a má tedy tyto údaje k dispozici, tyto skutečnosti zcela ignoruje a při stanovení výdajů vychází z nějakého abstraktního statistického modelu. Ještě víc zarážející potom je, že žalobce v klidu poskytne žalovanému tak vysoký úvěr s vysokou splátkou na dobu téměř deset let! Takové počínání nelze nazvat jinak než hazardérstvím. Pak se logicky nabízí otázka, zda má soud takovému počínání poskytovat ochranu. 12. K argumentaci žalobce odkazující na výběr z judikatury je třeba uvést následující. Soud v projednávané věci se od citované judikatury rozhodně neodchyluje. Obecně při aplikaci judikatury je třeba pozorně sledovat, z jakého skutkového základu ten který judikát vychází. Žalobce podle názoru soudu tuto skutečnost nerespektuje zcela důsledně. V daném případě totiž nejde o nějaký nízký úvěr okolo 15 tis Kč, ale o úvěr ve výši 609 tis Kč, na což žalobce poněkud pozapomíná. Nicméně rozhodující je znění zákona a to je stručné, ale jasné a výstižné. V ust. § 86 odst. 2 tohoto zákona v prvé větě se stanoví, že„ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.“ Jde tedy zcela jasně o porovnání konkrétních příjmů a konkrétních výdajů konkrétního spotřebitele, s nímž poskytovatel úvěru hodlá uzavřít smlouvu. Nejde o nějaké statistiky, ekonomické modely či jiné abstraktní kategorie, jde o příjmy a výdaje konkrétního člověka. Je přitom jasné, že když se mají porovnávat příjmy a výdaje, musí se nejprve zjistit. To přitom není zdaleka takový problém, zvlášť vede-li věřitel pro dlužníka běžný účet, jako tomu je v projednávané věci. Žalobce však výdajovou stránku evidentně podcenil, nezohlednil skutečné výdaje žalovaného patrné z pohybů na běžném účtu a tato zjištění nijak nekonfrontoval s výší poskytovaného úvěru a dobou jeho splácení. Stručně řečeno žalobce při řádném ověření úvěruschopnosti buď vůbec neměl žalovanému úvěr poskytovat, a pokud ano, tak rozhodně ne ve výši přesahující 600 tis Kč. 13. Soud tedy smlouvu o úvěru ze dne 29.7.2021 považuje za absolutně neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. V takovém případě je třeba vztah mezi účastníky vypořádat podle zásad bezdůvodného obohacení (§ 2993 občanského zákoníku). Žalobce poskytl žalovanému částku 609.448 - Kč, žalovaný zaplatil celkovou částku 29.694,16 Kč. Rozdíl těchto částek, tj. 579.753,84 Kč je žalovaný povinen žalobci doplatit. Z této částky má potom právo i na zákonný úrok z prodlení, Počátek prodlení je navázán na uplynutí lhůty v oznámení o zesplatnění úvěru – tímto dopisem žalobce vyzval žalovaného k vrácení poskytnuté částky. Na ostatní nároky žalobce při neplatnosti smlouvy nárok nemá. Soud proto žalobě vyhověl pouze v části, v níž se žalobce domáhá zaplacení částky odpovídající rozdílu mezi poskytnutou a vrácenou částkou se zákonným úrokem z prodlení, ve zbytku žalobu zamítl. 14. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř., žalobce měl úspěch z 91,5 %, má tedy právo na náhradu nákladů řízení ve výši rozdílu svého procentuálního úspěchu a neúspěchu, tj. z 83 % Náklady řízení pak představuje zaplacený