4 C 63/2023-104 — Okresní soud v Chrudimi

1. Podanou žalobou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení žalované částky. V žalobě uvedl, že žalovaný uzavřel s žalobcem celkem čtyři smlouvy o úvěru – 1) smlouvu ze dne 28.8.2017 [číslo] s výší úvěru 100.000 - Kč, úrok 8,9 % ročně, 2) smlouvu ze dne 13.12.2017, [číslo] výše úvěru 113.000 - Kč, úrok 7 % ročně, 3) smlouvu o úvěru ze dne 30.5.2018, [číslo] výše úvěru 50.000 - Kč, úrok 7,9 % ročně 4) smlouvu o úvěru ze dne 25.2.2021 [číslo] výše úvěru 20.000 - Kč, úrok 13,9 % ročně. Žalovaný úvěry nesplácel řádně, žalobce proto přistoupil k jejich zesplatnění a požaduje zaplatit po žalovaném v petitu žaloby uvedené částky. 2. K výzvě soudu, aby specifikoval, jaký způsobem byla ověřena úvěruschopnost žalovaného, žalobce sdělil, že u jednotlivých smluv ověřoval úvěruschopnost následovně: 1) smlouva ze dne 28.8.2017 – vycházel z příjmu žalovaného 17.000 - Kč, výdaje – životní minimum 3.410 - Kč, náklady na bydlení 2.000 - Kč (žalovaný je vlastníkem domu/bytu), náklady na pojištění 500 - Kč, platby spoření 1.000 - Kč, splátky úvěru u KB 3.188 - Kč; po odečtení výdajů zbývá 6.902 - Kč; splátka úvěru dle smlouvy 1.817 - Kč – žalovaný má dostatečnou kapacitu ke splácení, 2) smlouva ze dne 13.12.2017 – příjem žalovaného 18.200 - Kč, výdaje žalovaného – životní minimum 3.410 - Kč, náklady na bydlení 2.000 - Kč, náklady na pojištění 500 - Kč, platby spoření 1.000 - Kč, splátky úvěrů u KB 5.005 - Kč; po odečtení zbývá 6.285 - Kč; splátka úvěru dle smlouvy 1.949 - Kč – žalovaný má dostatečnou kapacitu pro splácení, 3) smlouva ze dne 30.5.2018 – příjem žalovaného 16.000 - Kč, výdaje žalovaného – životní minimum 3.410 - Kč, náklady na bydlení 2.000 - Kč, náklady na pojištění 500 - Kč, platby spoření 1.000 - Kč, splátky úvěru u KB 5.137 - Kč, po odečtení zbývá 3.953 - Kč; splátka úvěru dle smlouvy 1.026 - Kč – žalovaný má dostatečnou kapacitu pro splácení, 4) smlouva ze dne 25.2.2021 – příjem žalovaného 18.092 - Kč, výdaje žalovaného – životní minimum 3.860 - Kč, náklady na bydlení 2.000 - Kč, náklady na pojištění 500 - Kč, náklady na spoření 1.000 - Kč, splátky úvěrů u KB 6.160 - Kč, splátky úvěrů mimo KB 1.600 - Kč, po odečtení zbývá 2.972 - Kč; splátka úvěru dle smlouvy 470 - Kč měsíčně – žalovaný má dostatečnou kapacitu pro splácení. Žalobce dále pak u jednání doplnil, že žalovaný měl u žalobce několik úvěru a v době poskytnutí jednotlivých úvěrů své starší závazky řádně splácel. Žalovaný měl stabilní příjem a s ohledem na jeho věk zde byl předpoklad, že mu bude příjem růst. U výdajů vycházel žalobce z výdajů deklarovaných žalovaným, náklady na bydlení představují nízkou částku proto, že často jde o bydlení s rodiči. 3. K výzvě soudu žalobce doplnil, že žalovaný na úvěrovou smlouvu 2) zaplatil 96.766,82 Kč, na smlouvu 3) uhradil 45.684,24 Kč a na smlouvu 4) uhradil 6.120,44 Kč. 4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, po celou dobu řízení zůstal zcela pasivní. Zjištěné skutečnosti 5. Mezi žalobcem a žalovaným byly uzavřeny postupně 4 smlouvy o úvěru – s parametry uvedenými v odstavcích 1 a 2 odůvodnění. 6. Z výpisů z účtu žalovaného, které žalobce soudu v elektronické podobě ukázal u jednání, vyplynulo, že za červen 2017 a červenec 2017 činil příjem žalovaného přes 17 tis Kč měsíčně, resp. přes 19 tis Kč měsíčně. Žalovaný měl v tomto období na účtu kladný zůstatek. 7. Z žádostí o poskytnutí úvěrů bylo zjištěno, že žalovaný deklaroval výši svého příjmu v intencích toho, co vyplynulo z výpisů z účtu žalovaného vedených u žalobce. Žalovaný dále uváděl, že je svobodný, je vlastníkem domu/bytu, má středoškolské vzdělání, nemá vyživovací povinnost, jeho výdaje s bydlením činí 2.000 - Kč měsíčně, náklady na pojištění 500 - Kč, spoření 1.000 - Kč měsíčně. Posouzení věci 8. Žalobce se domáhá zaplacení žalované částky z titulu smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. občanského zákoníku a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud má za to, že žalobce nedostatečně ověřil úvěruschopnost žalovaného, a to u druhé až čtvrté smlouvy o úvěru, které postupně s žalovaným uzavíral. Tato povinnost vyplývá z ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, v odst. 2 je pak uvedeno, jakým způsobem má při takovém posouzení poskytovatel úvěru postupovat. Sankcí za porušení této povinnosti je potom podle § 87 odst. 1 cit. zákona absolutní neplatnost smlouvy. V projednávané věci žalobce vycházel z příjmů žalovaného v rozmezí 16 tis až 18 tis Kč, v závislosti na době uzavření té které smlouvy. Příjem byl doložen z výpisů z účtu, které žalobce žalovanému vedl. Nicméně problematická je výdajová stránka žalovaného, resp. způsob, jak žalobce tuto stránku posuzoval. Soud má za to, že nelze vycházet pouze z částky životního minima, deklarovaných výdajů na bydlení ve výši 2.000 - Kč a k tomu připočíst žalovaným uváděné výdaje na pojištění a spoření v částce 1.500 - Kč + stávající splátky jiných závazků. Je přeci zcela zřejmé, že částka životního minima nepředstavuje skutečné náklady na živobytí, ostatně jen jídlo na měsíc stojí víc, než je částka životního minima. Každý člověk má přitom další pravidelné výdaje – oblečení, obutí, hygiena, zábava, volnočasové aktivity. Tyto výdaje v souhrnu představují poměrně vysokou částku. Žalobce přitom dosahoval spíše nižšího příjmu, takže po odečtení fixních realistických nákladů, které má každý dospělý člověk, mu nemohla zbývat žádná velká částka na splácení úvěrů. A pokud již několik tisíc Kč měsíčně splácel, pak rozhodně nebylo rozumné mu další úvěry poskytovat. Žalobce tím, že čtyřikrát po sobě v poměrně krátké době poskytl žalovanému úvěr, významně navýšil jeho celkové zatížení. Celkem mu půjčil částku 283 tis Kč, což rozhodně neodpovídalo reálným možnostem žalovaného. To přitom muselo být žalobci zřejmé. Nenaplnil se ani předpoklad žalobce, že žalovanému příjem poroste, ve skutečnosti za dobu od poskytnutí prvního úvěru do doby poskytnutí čtvrtého (od srpna 2017 do února 2021) se příjem prakticky nezměnil. Mírný nárůst byl jistě vykompenzován inflací. Žalobce však přesto půjčoval žalovanému dál a dál. To, že žalovaný celou dobu splácel, není argument. Připomíná to české přísloví a chození se džbánem pro vodu tak dlouho, až se ucho utrhne. A ono se nakonec také skutečně utrhlo, žalovaný nebyl schopen řádně doplatit žádný ze čtyř poskytnutých úvěrů. Soud proto věc hodnotí tak, že první ze zkoumaných smluv – smlouva o úvěru ze dne 28.8.2017 byla uzavřena v situaci, kdy žalovaný tento první úvěr byl schopen splácet, byť už i tento úvěr byl podle názoru soudu na hraně. Nicméně další úvěr ve výši 113.000 - Kč z prosince 2017 již poskytnut být neměl, splátkové zatížení žalovaného činilo již téměř 30 % jeho příjmů, což s ohledem na jeho relativně nízký příjem a reálné výdaje, které musel mít, nebylo v delším horizontu únosné. To samé platí i pro zbývající dvě smlouvy – ze dne 30.5.2018 a ze dne 25.2.2021. V době poskytnutí těchto úvěrů bylo zatížení žalovaného již příliš velké, žalobce hodnotil výdaje zcela nerealisticky, úvěry neměly být poskytnuty. Závěr soudu je tedy takový, že první z úvěrových smluv je platná, ostatní tři pro porušení povinnosti poskytovatele úvěru stanovené v § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jsou neplatné (§ 87 odst. 1 téhož zákona). 9. Nárok uplatněný na základě smlouvy o úvěru ze dne 28.8.2017 proto soud považuje za důvodný, nároky ze zbývajících tří smluv za důvodné nepovažuje. Závazky z těchto tří smluv je proto třeba vypořádat podle zásad bezdůvodného obohacení podle § 2993 občanského zákoníku – vypořádání z neplatné smlouvy. Žalobce vyplatil postupně částky 113.000 - Kč, 50.000 - Kč a 20.000 - Kč, vráceno mu bylo 96.766,82 Kč, 45.684,24 Kč a 6.120,44 Kč. Žalobce má v těchto třech případech nárok pouze na vrácení rozdílu mezi poskytnutou a vrácenou částkou + zákonný úrok z prodlení. Vyhověno tedy v této části žaloby bylo pouze částečně, ohledně ostatních nároků byla žaloba zamítnuta. 10. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř., žalobce měl úspěch z 59,7 %, má tedy právo na náhradu nákladů řízení ve výši rozdílu svého procentuálního úspěchu a neúspěchu, tj. z 19,4 % Náklady řízení pak představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 4.708 - Kč a 3 x 300 - Kč režijní paušál dle vyhl. 254/2015 Sb. Celkem jde o částku 5.608 - Kč, žalobce má nárok na 19,4 % z této částky, tj. 1.088 - Kč. 11. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k pasivitě žalovaného soud nijak neřešil případné rozložení plnění do splátek ve smyslu § 87 odst. 1 věta třetí, odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru.