24 C 90/2020-41 — Okresní soud v Chomutově

1. Předmětem řízení v této věci byla nesplacená zápůjčka podle smlouvy [číslo] uzavřené dne 16. 1. 2016 mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, [právnická osoba] Žalovaná částka se skládá z dlužné jistiny ve výši 2 000 Kč a souhrnného poplatku ve výši 920 Kč. 2. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalovaná dne 16. 1. 2016 uzavřela se [právnická osoba] podpisem vyplněného formuláře smlouvu nazvanou smlouva o zápůjčce, na základě které uvedená společnost žalované v hotovosti vyplatila 2 000 Kč, které se žalovaná zavázala vrátit a zaplatit souhrnný poplatek ve výši 920 Kč (sestávající z kapitalizovaného úroku v sazbě 20,58 % ročně ve výši 154 Kč, administrativního poplatku ve výši 206 Kč a poplatku za hotovostní inkaso ve výši 560 Kč), to vše ve dvou měsíčních splátkách po 974 Kč a poslední ve výši 972 Kč. Před uzavřením smlouvy žalovaná vyplnila zákaznickou kartu, kde jsou uvedeny její příjmy a některé výdaje. Současně je zde uvedeno, že obchodnímu zástupci byl předložen výměr podpory, SIPO, nájemní smlouva a občanský průkaz. Je zde uvedeno, že žalovaná je svobodná, nemá nezaopatřené děti, nemá jiné zápůjčky ani kreditní kartu a žije sama v nájmu, přičemž k jejím výdajům patří mimo jiné nájemné ve výši [částka], výdaje na domácnost [částka] a platby za telefon [částka]. Příjmy žalované naopak tvoří státní podpora ve výši [částka]. Žalovaná neuhradila ničeho. Žalobou uplatněná pohledávka pak byla dne 24. 6. 2019 postoupena žalobkyni, přičemž její zástupce žalovanou před podáním žaloby vyzval k její úhradě. 3. Po právním posouzení shora zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že vzhledem ke skutečnosti, že byť žalovaná ve vztahu ke společnosti vystupovala jako spotřebitelka, jelikož nejednala v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu povolání, nelze na projednávaný případ přímo aplikovat ustanovení zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť předmětem zápůjčky měla být částka 2 000 Kč. S ohledem na specifika projednávaného případu, kdy předmětem činnosti společnosti je poskytování spotřebitelských úvěrů, přičemž v posuzovaném vztahu vystupovala žalovaná jako spotřebitelka, tedy při sjednávání smlouvy z pozice slabší strany, je nutno při akceptaci obecných principů ochrany spotřebitele ze zákona o spotřebitelském úvěru vycházet alespoň analogicky. Z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru se podává, že věřitel je povinen počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná. Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní, ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. 4. V projednávaném případě žalobkyně uvedla, že při zkoumání úvěruschopnosti žalované její právní předchůdkyně vycházela z údajů, které jí žalovaná sdělila, což ověřila z dokladů vyjmenovaných v zákaznické kartě. Tyto doklady nicméně součástí smlouvy ani zákaznické karty nejsou, ani zde není uvedeno, jaké skutečnosti z nich právní předchůdkyně žalobkyně zjistila. Tyto doklady žalobkyně k žalobě nepřipojila. Z žaloby, smlouvy ani zákaznické karty pak nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně žalovanou lustrovala např. v insolvenčním rejstříku ani v bankovním a nebankovním rejstříku klientských informací. Vzhledem ke skutečnosti, že smlouva o zápůjčce byla uzavřena téhož dne, kdy žalovaná sdělila informace o svých příjmech a výdajích (a téhož dne byly žalované peněžní prostředky v hotovosti vyplaceny), aniž by se z předložených listin podávalo, že právní předchůdkyně žalobkyně jakkoliv kvalifikovaně tvrzení žalované o její majetkové situaci verifikovala, což by ostatně během jediného dne nebylo dost dobře možné, nezbylo než uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalované neposoudila s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod pořadovým číslem 3225/2015). Z vyložených důvodů soudu nezbylo, než na uzavřenou smlouvu o zápůjčce nahlížet jako na absolutně neplatnou podle § 580 odst. 1 o.z. 5. V řízení však bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně žalované poskytla peněžní prostředky ve výši 2 000 Kč. Toto plnění soud shledal plněním bez právního důvodu, kterým se žalovaná bezdůvodně obohatila a je povinna obohacení vydat (§ 2991 o.z.). Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o.z.). V tomto případě, s ohledem na výši žalované částky, je přiměřené považovat za tuto lhůtu již následující den po obdržení výzvy k plnění. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o.z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k plnění, neboť z přiložených podacích lístků se nepodává, že by se zasílané zásilky dostaly do sféry dispozice žalované, ale ostatně ani to, že by obsahem zasílaných zásilek byla výzva k plnění. Kvalifikovanou výzvou k plnění je tak v projednávaném případě až žaloba, s jejímž obsahem měla žalovaná objektivní možnost se seznámit až dne 31. 8. 2020 (kdy byla žalované zásilka obsahující žalobu spolu s předvoláním k nařízenému jednání uložena u provozovatele poštovních služeb), následující den, tj. 1. 9. 2020, tak byla žalovaná povinna bezdůvodné obohacení vydat a jelikož tak neučinila, dostala se dne 2. 9. 2020 do prodlení. Žalobou uplatněný nárok pak byl v souladu s § 1879 o.z. postoupen žalobkyni. 6. Soud z vyložených důvodů shledal žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků důvodnou a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka], a to včetně úroků z prodlení podle § 1970 o.z. jdoucích od 2. 9. 2020 ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění pak soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší, než tam uvedené třídenní. 7. Jinak tomu však bylo, pokud se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 920 Kč, úroku ve výši 1 330,84 Kč a úroku ve výši 20,58 % ročně z částky 2 000 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení, a dále zákonného úroku z prodlení ve výši 517,44 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 2 000 Kč od 25. 6. 2019 do 1. 9. 2020, když tato plnění měla vyplývat ze smlouvy o zápůjčce, která však byla shledána neplatnou. Ohledně těchto nároků soud proto žalobu výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl. 8. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě byla převážně úspěšnou účastnicí žalovaná a náleželo by jí tudíž právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o.s.ř.). Žalované však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud právo na jejich náhradu nepřiznal žádné z účastnic.