24 C 133/2021-26 — Okresní soud v Chomutově

1. Předmětem řízení v této věci byly televizní poplatky (ve výši 135 Kč měsíčně) za období od října 2017 do ledna 2020 a dále zákonný úrok z prodlení kapitalizovaný z každého jednotlivého poplatku za období od 16. dne příslušného měsíce do dne podání žaloby (15. 10. 2020), tedy ve výši 633,02 Kč. 2. Soud učinil tento závěr o skutkovém stavu: Žalovaný se v dubnu 2017 přihlásil do příslušné evidence držitelů televizního přijímače jakožto poplatník televizního poplatku a zvolil si platbu prostřednictvím SIPO (spojovací [číslo]). Žalovaný přes opakované výzvy (činěné Českou poštou, s.p.) dosud za období od října 2017 do ledna 2020 na televizních poplatcích ničeho neuhradil. 3. Předně je nutno konstatovat, že jelikož byl žalovaný vyzván k plnění, je žalobkyně oprávněna se domáhat práva na zaplacení u soudu (§ 10 zák. č. 348/2005 Sb.). Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná. Žalovanému jakožto držiteli televizního přijímače vznikla povinnost hradit žalobkyni televizní poplatky (§ 3 odst. 2 zák. č. 348/2005 Sb.) ve výši 135 Kč měsíčně (§ 6 zák. č. 348/2005 Sb.), a to vždy do každého 15. dne příslušného kalendářního měsíce (§ 7 odst. 2 zák. č. 348/2005 Sb.). Žalovaný tuto povinnost řádně neplnil, když za období od října 2017 do ledna 2020 na televizních poplatcích neuhradil ničeho a vznikl mu tak dluh ve výši 3 780 Kč. 4. Z vyložených důvodů soud žalobě v plném rozsahu vyhověl a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni žalovanou částku, a to včetně úroků z prodlení jak je žalobkyně požadovala (vždy ode dne následujícího po dni splatnosti každé dlužné platby v souladu s § 7 odst. 2 zák. č. 348/2005 Sb. do 15. 10. 2020), a to podle § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., tomu odpovídá výpočet provedený v žalobě. Lhůtu k plnění soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší, než tam uvedené třídenní. 5. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě byla plně úspěšnou účastnicí žalobkyně a náleží jí tudíž právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění práva (§ 142 odst. 1 o.s.ř.). 6. Žalobkyně v projednávaném případě byla zastoupena advokátem a mimo jiné na náhradě nákladů řízení požadovala i odměnu tohoto advokáta a náhradu jeho hotových výdajů. K tomu nutno uvést, že právo nechat se v řízení zastoupit advokátem (resp. právo na právní pomoc) je jedním ze základních práv každého účastníka jakéhokoliv soudního řízení (Čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), přičemž soud toto právo nikterak nezpochybňuje. Z judikatury Ústavního soudu však lze dovodit, že obecné soudy jsou při úvaze o výši přiznaných nákladů řízení oprávněny posuzovat účtované náklady řízení jak co do jejich přiměřenosti (nález ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11), tak co do jejich účelnosti (nález ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12). Soud se tudíž zabýval nejprve účelností vynaložených nákladů. V daném případě se jedná o typ žaloby, kdy do jednou vytvořeného vzoru jsou dosazovány pouze údaje specifikující osobu žalovaného a období, za které je televizní poplatek dlužen. To je zpravidla řešeno zkopírováním příslušné tabulky z informačního systému žalobkyně. Byť činnost žalobkyně jistě není výkonem veřejné moci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2012 sp. zn. II. ÚS 2104/12), i na ni lze v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci, neboť žalobkyně má na poli svého působení výsadní postavení a k němu vytvořené specifické podmínky v podobě způsobu financování z televizních poplatků, stanovených zákonem. Jestliže si navíc žalobkyně agendu televizních poplatků sama spravuje a tuto agentu následně předává příslušné advokátní kanceláři, pak se do značné míry vytrácí racionální smysl právního zastoupení advokátem. Ve sporech odvíjejících se od neuhrazených televizních poplatků nelze totiž paušálně očekávat uplatnění do té míry specializovaných znalostí, jimiž by u žalobkyně nedisponovali pracovníci právního útvaru. Měl-li pak televizní poplatek podle výroční zprávy z roku 2011 pokrývat takřka 90 % nákladů rozpočtu na rok 2012, je jistě žádoucí a správné, aby si žalobkyně činnosti spojené se správou a výběrem televizních poplatků zabezpečovala sama (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 3344/12). Vzhledem k výše uvedenému a k typové jednoduchosti„ formulářové“ žaloby a s přihlédnutím k tomu, že v projednávané věci nevyvstala žádná mimořádná okolnost, která by vybočovala z obvyklého průběhu řízení daného typu a odůvodňovala tak aktivní zastoupení advokátem, nelze považovat náklady na zastoupení advokátem za účelně vynaložené. Soud tudíž žalobkyni jejich náhradu nepřiznal. 7. Naproti tomu i nezastoupenému účastníku náleží právo na paušální náhradu hotových výdajů dle zvláštního právního předpisu (§ 151 odst. 3 o.s.ř.). Tímto předpisem je vyhl. č. 254/2015 Sb. Podle citované vyhlášky náleží účastníku paušální náhrada hotových výdajů za každý z úkonů vyjmenovaných v § 1 odst. 3 (v daném případě tedy za podání žaloby), a to ve výši stanovené § 2 cit. vyhl. Náklady řízení ve výši 500 Kč tak sestávají z náhrady za zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč (§ 137 odst. 1 o.s.ř.) a jedné náhrady hotových výdajů ve výši 100 Kč (dle § 2 odst. 1 cit. vyhl.). Předžalobní výzva v projednávaném případě sice byla činěna, avšak nikoli žalobkyní, ani jejím advokátem. Výzvu činila Česká pošta, s.p. jako správce SIPO a žalobkyni tak v souvislosti s touto výzvou žádné náklady nevznikly. Lhůtu k plnění pak soud stanovil podle § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší, než tam uvedené třídenní, a platební místo (k rukám advokáta) podle § 149 odst. 1 o.s.ř. 8. Nutno rovněž podotknout, že soud nepřiznal žalobkyni ani náhradu za 21% daň z přidané hodnoty ze shora specifikované náhrady, neboť náhrada za daň z přidané hodnoty náleží k nákladům řízení pouze v případě, že je účastník řízení zastoupen advokátem (§ 137 odst. 3 o.s.ř.), přičemž předmětem zdanitelného plnění je v takovém případě poskytnutí právní služby a tuto daň tudíž odvádí advokát. V daném případě sice byla žalobkyně advokátem zastoupena, avšak náhrada ve výši 100 Kč nebyla stanovena jako jeho odměna (ani náhrada jeho hotových výdajů), tudíž z ní není ani povinen daň z přidané hodnoty odvést. Je přitom nerozhodné, že žalovaný je povinen tuto náhradu uhradit k jeho rukám, neboť se jedná pouze o platební místo (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), bez vlivu na povinnost k odvodu daně. Daň z přidané hodnoty z přiznané náhrady pak není povinna odvést ani samotná žalobkyně, neboť se ani v jejím případě nejedná o odměnu za poskytnutou službu, avšak pouze o náhradu vynaložených nákladů (shodně jako u náhrady za zaplacený soudní poplatek).