24 C 111/2022-40 — Okresní soud v Chomutově

1. Předmětem řízení v této věci bylo co do 87 Kč dlužné pojistné za období od 27. 11. 2020 do 12. 4. 2021 podle smlouvy o pojištění bytové jednotky a domácnosti [číslo] uzavřené dne 27. 11. 2019 mezi žalobkyní jako pojistitelem a žalovaným jako pojistníkem. Co do 900 Kč pak žalovaná částka představuje poplatky za vyhotovení a odeslání upomínky před zánikem pojištění a po zániku pojištění, a to dle sazebníku nákladů na vymáhání pojistného. 2. Soud učinil tento závěr o skutkovém stavu: Žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 27. 11. 2019 pojistnou smlouvu [číslo] na pojistný produkt pojistná smlouva pro pojištění domácnosti – [anonymizováno] s ročním pojistným 1 441 Kč, splatným vždy k 27. 11. příslušného roku. Pojištění bylo sjednáno na dobu neurčitou s počátkem pojištění 27. 11. 2019. Žalovaný neuhradil pojistné splatné dne 27. 11. 2020, v důsledku čehož byl žalobkyní nejprve vyzván k úhradě dlužné částky s upozorněním, že pokud tak neučiní, pojistná smlouva zanikne a následně mu bylo oznámeno, že jelikož dluh nevyrovnal, pojištění ke dni 12. 4. 2021 zaniklo. V sazebníku žalobkyně je uveden poplatek ve výši 300 Kč za upomínku k zaplacení dlužného pojistného a 300 Kč za pokus o smír po zániku pojištění. 3. Po právním posouzení shora zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná. Žalobkyně uzavřela se žalovaným platnou pojistnou smlouvu ve smyslu § 2758 a násl. o. z., kde se žalovaný zavázal řádně a včas hradit pojistné. Jelikož žalovaný pojistné nehradil, pojistná smlouva zanikla po uplynutí lhůty stanovené pojistitelem v upomínce (§ 2804 o. z.), přičemž pojistitel má právo na pojistné za dobu trvání pojištění (§ 2782 odst. 1 o. z.), tj. od jeho počátku (27. 11. 2019) do zániku pojištění (12. 4. 2021). V projednávaném případě žalobkyně uplatnila za období od 27. 11. 2020 do 12. 4. 2021 pojistné ve výši 87 Kč, tedy výrazně méně, než by jí za toto období náleželo. 4. Z vyložených důvodů soud žalobě co do zaplacení pojistného vyhověl a žalovanému tak uložil povinnost zaplatit žalobkyni 87 Kč, a to včetně úroků z prodlení z této částky za období, jak je žalobkyně požadovala (když žalovaný byl v prodlení již 28. 11. 2020), a to podle § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Z přiznané částky však tento úrok činí jen 5 Kč Lhůtu k plnění pak soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší, než tam uvedené třídenní. 5. Jinak tomu však bylo, pokud se žalobkyně domáhala uhrazení poplatků ve výši celkem 900 Kč. K tomu je nutno podotknout, že se podle obsahu jedná o ujednání o smluvní pokutě (§ 2048 o. z.), která je vázána na úkon žalobkyně (ukončení smlouvy). V daném případě se jedná o vztah ze spotřebitelské smlouvy (§ 1810 a násl. o. z.), kde spotřebitel fakticky nemá možnost do smluvních ujednání zasahovat a dodavatel – nadto nadán odbornou převahou – je tak vůči spotřebiteli ve výhodnějším postavení. Spotřebitelské smlouvy přitom nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (§ 1813 o. z.). Od dodavatele je tudíž možno očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné rovině poctivě a nepostupuje-li tak, zpronevěří se důvěře (dobré víře) spotřebitele a takovému nepoctivému chování nelze poskytnout právní ochranu. Uvedená zásada se mimo jiné projevuje tím, že text spotřebitelské smlouvy musí být pro průměrného spotřebitele čitelný, přehledný a logicky uspořádaný, přičemž tato zásada dopadá i na obchodní podmínky a další listiny, které se staly součástí spotřebitelské smlouvy. Nutno přitom podotknout, že právo na ochranu spotřebitele v zásadě užití obchodních podmínek, ani jiných listin nevylučuje, je však třeba zdůraznit, že obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich dodavatel skryl ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11). Nutno tudíž uzavřít, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek ani jiných listin, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné. 6. Jelikož v projednávaném případě žalobkyně uplatnila smluvní pokutu podle sazebníku nákladů na vymáhání pojistného, dospěl soud k závěru, že se žalobkyně dopustila chování v rozporu se shora uvedenou zásadou poctivosti a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu, a to obzvláště za situace, kdy je sjednaná smluvní pokuta koncipována jako„ poplatek“ pro spotřebitele, avšak pro dodavatele žádná taková povinnost sjednána není. Soud proto žalobu v této části výrokem II. tohoto rozsudku zamítl, a to včetně úroku z prodlení. 7. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě byl převážně úspěšným účastníkem žalovaný, přičemž neúspěšný (v rozsahu vyhovění žalobě) byl v poměrně nepatrné části a náleželo by mu tudíž právo na plnou náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 3 o.s.ř.). Žalovanému však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, tudíž soud právo na jejich náhradu nepřiznal žádnému z účastníků.