24 C 121/2022-43 — Okresní soud v Chomutově

1. Předmětem řízení v této věci bylo co do 424,68 Kč dlužné nájemné za zařízení [anonymizováno 6 slov] a dále [právnická osoba] [anonymizována tři slova] vyúčtované doklady [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] co do 500 Kč poplatek za odpojení a co do 2 000 Kč smluvní pokuta za nevrácení zařízení [anonymizováno 6 slov] po skončení smlouvy, to vše podle smlouvy o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací uzavřené dne 13. 12. 2019 mezi žalovaným a společností [právnická osoba] Uvedená společnost pak ke dni 1. 4. 2020 zanikla fúzí sloučením se žalobkyní. 2. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: [právnická osoba] (dále také jen„ společnost“ či„ právní předchůdkyně žalobkyně“) jako poskytovatelka služeb elektronických komunikací uzavřela dne 13. 12. 2019 se žalovaným smlouvu o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací, jejíž součástí byly rovněž prostřednictvím tzv. včleňovací doložky smluvní podmínky. Smlouva obsahuje dohodu o pronájmu zařízení, a to WIFI ED3.0, za 70 Kč měsíčně a BOXu rovněž za 70 Kč měsíčně. Dále smlouva obsahuje ujednání o povinnosti žalovaného zaplatit smluvní pokutu podle ceníku v případě, že nevrátí pronajatá zařízení včas. Všeobecné podmínky poskytování služeb pak mimo jiné stanovují, že pronajatá zařízení je třeba vrátit do 14 dnů od ukončení smlouvy, jinak se zákazník vstavuje riziku vyúčtování smluvní pokuty podle ceníku. Ceník pak obsahuje smluvní pokutu ve výši 2 000 Kč za nevrácení uvedeného zařízení. Smlouva byla dne 16. 12. 2019 realizována tím, že technik společnosti žalovanému předal zařízení (modem [anonymizováno 7 slov]) a připojil jej. Společnost pak ke dni 1. 4. 2020 zanikla fúzí sloučením se žalobkyní. Doklady [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] žalobkyně vyúčtovala žalovanému dlužné nájemné celkem 424,68 Kč a dokladem [číslo] poplatek za odpojení ve výši 500 Kč. Dopisem ze dne 7. 10. 2020 žalobkyně od smlouvy odstoupila a žalovaného vyzvala k vrácení pronajatého zařízení. Zástupce žalobkyně žalovaného dopisem ze dne 4. 11. 2021 vyzval k zaplacení celkem 6 752,06 Kč do 10 dnů, jinak se vystavuje riziku podání žaloby. 3. Po právní stránce soud zjištěný skutkový stav posoudil tak, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně jako poskytovatelkou služeb elektronických komunikací a žalovaným jako účastníkem, byla platně sjednána smlouva o poskytování služeb elektronických komunikací podle zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů. Součástí této smlouvy byla v souladu s § 2201 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále již jen„ o. z.“) dohoda o nájmu shora specifikovaných zařízení za nájemné 70 Kč měsíčně každé. Fúzí sloučením žalobkyně vstoupila do práv a povinností pronajímatelky. Nájemné žalobkyně žalovanému řádně vyúčtovala, avšak žalovaný tyto částky nezaplatil a zůstal dlužen 424,68 Kč. 4. Z vyložených důvodů soud žalobě co do dlužného nájemného vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 424,68 Kč Lhůtu k plnění pak soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší, než tam uvedené třídenní. 5. Jinak tomu však bylo, pokud se žalobkyně domáhala smluvní pokuty (2 000 Kč) za nevrácení pronajatého zařízení a poplatku za odpojení. Uvedený poplatek je přitom nutno chápat rovněž jako smluvní pokutu, neboť dle tvrzení žalobkyně kompenzuje náklady na upomínkový proces, systémové úkony a fyzické odpojení, vše jako sankce za prodlení žalovaného s platbami. V daném případě se jedná o vztah ze spotřebitelské smlouvy (§ 1810 a násl. o. z.), kde spotřebitel fakticky nemá možnost do smluvních ujednání zasahovat a dodavatel – nadto nadán odbornou převahou – je tak vůči spotřebiteli ve výhodnějším postavení. Spotřebitelské smlouvy přitom nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (§ 1813 o. z.). Od dodavatele je tudíž možno očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné rovině poctivě a nepostupuje-li tak, zpronevěří se důvěře (dobré víře) spotřebitele a takovému nepoctivému chování nelze poskytnout právní ochranu. Uvedená zásada se mimo jiné projevuje tím, že text spotřebitelské smlouvy – obzvláště pokud se jedná o smlouvu formulářovou – musí být pro průměrného spotřebitele čitelný, přehledný a logicky uspořádaný, přičemž tato zásada dopadá i na obchodní podmínky, které se staly součástí spotřebitelské smlouvy. Nutno přitom podotknout, že právo na ochranu spotřebitele v zásadě užití obchodních podmínek nevylučuje, je však třeba zdůraznit, že obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11). Nutno tudíž uzavřít, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek ani jiných listin, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné. 6. Jelikož v projednávaném případě žalobkyně uplatnila smluvní pokutu podle ustanovení všeobecných podmínek (resp. druhým odkazem podle ceníku služeb), které se staly součástí smlouvy prostřednictvím tzv. včleňovací doložky, soud dospěl k závěru, že se žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) dopustila chování v rozporu se shora uvedenou zásadou poctivosti a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. Na uvedeném nemění ničeho ani skutečnost, že smlouva sama malým písmem obsahuje upozornění na smluvní pokutu, neboť toto upozornění je zcela nekonkrétní a bez podrobného studia všeobecných podmínek a ceníku není zřejmé, za jaké konkrétní porušení smlouvy smluvní pokuta společnosti náleží a v jaké výši. Ohledně uplatněných smluvních pokut soud proto žalobu výrokem II. tohoto rozsudku zamítl. 7. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě byl převážně úspěšným účastníkem žalovaný a náleželo by mu tudíž právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o.s.ř.). Žalovanému však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud právo na jejich náhradu nepřiznal žádnému z účastníků.