24 C 232/2025-100 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 29. 4. 2025 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí žalovanou částku spolu s úroky a úroky z prodlení tam blíže specifikovanými. Uvedla, že se žalovanou uzavřela dne 29. 2. 2024 smlouvu o poskytnutí osobního úvěru, na základě které jí poskytla 330 000 Kč, které se žalovaná zavázala vrátit a zaplatit úrok ve výši 16,5 % ročně, a to v 60 měsíčních splátkách po 8 273 Kč. Žalovaná však plnila jen částečně, když zaplatila pouze 32 891,86 Kč. Proto žalobkyně prohlásila celý zůstatek úvěru splatným ke dni 15. 1. 2025. Žalovaná částka se skládá z jistiny a poplatků ve výši 2 620,85 Kč.2. Žalovaná se k věci nevyjádřila.3. Z listiny nazvané návrh na rozhodnutí o poskytnutí Osobní úvěr soud zjistil, že se jedná o interní dokument žalobkyně a jsou zde uvedeny některé údaje o žalované, a to o jejím příjmu (51 425 Kč měsíčně – což je průměr za posledních 12 měsíců), výdajích na bydlení (10 000 Kč měsíčně) a dalších výdajích ve výši 3 500 Kč (ostatní 2 000 Kč, pojištění 1 000 Kč, spoření 500 Kč) s tím, že bydlí v nájmu a nemá žádné další závazky. Z přiloženého výpisu ze systému žalobkyně se pak podává, že žalobkyně žalovanou lustrovala v registru BRKI/NRKI, kde bylo zjištěno, že žalovaná má jeden existující úvěr se zůstatkem 1 005 432 Kč (jistina 657 837 Kč) a splátkou 8 403 Kč měsíčně (podle smlouvy ze dne 24. 1. 2024) a jeden ukončený s objemem 300 000 Kč (podle smlouvy ze dne 28. 12. 2023 se splatností jednoho měsíce). Z přiložené pracovní smlouvy se podává, že žalovaná je od 17. 7. 2023 zaměstnána u společnosti , Anonymizováno, jako pomocná pracovnice v řeznictví. Z listiny nazvané výpočet příjmu ze zahraničí soud zjistil, že žalobkyně počítala s průměrným příjmem žalované z potvrzení ve výši 2 612,01, hrubým ročním příjmem 24 705,51 a dospěla k závěru, že průměrný příjem žalované je 2 089,61 v cizí měně, což s kurzem 24,61 Kč činí 51 425 Kč měsíčně a v hrubém 608 002 Kč ročně. Na tomto místě je nutno zdůraznit, že se jedná o hrubý příjem, a to jak u měsíčního, tak u ročního průměru.4. Z listiny nazvané žádost o poskytnutí osobního úvěru soud zjistil, že tuto žalovaná s bankovním poradcem podepsala dne 27. 2. 2024 s tím, že žádá o 330 000 Kč. Je zde uvedeno, že žalovaná má příjem 51 425 u , Anonymizováno, , výdaje s bydlením ve výši 10 000 Kč, ostatní 2 000 Kč, pojištění 1 000 Kč a spoření 500 Kč, jiné závazky nemá.5. Z listiny nazvané smlouva o úvěru soud zjistil, že tuto uzavřely dne 29. 2. 2024 žalobkyně a žalovaná s tím, že žalobkyně se zde zavázala poskytnout žalované převodem na účet 330 000 Kč a žalovaná se naproti tomu zavázala tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok ve výši 16,9 % ročně v 60 splátkách po 8 273 Kč. Další skutečnosti soud z této listiny pro níže vyložený právní názor nezjišťoval, stejně jako z listiny nazvané standardní informace o spotřebitelském úvěru, úvěrových podmínek, všeobecných obchodních podmínek, oznámení o úrokových sazbách a sazebníku.6. Z listiny nazvané interní účetní doklad soud zjistil, že žalovaná dne 29. 2. 2024 požádala o poskytnutí 330 000 Kč.7. Z výpisu z účtu žalované č. , č. účtu, soud zjistil, že na tento účet dne 29. 2. 2024 obdržela 330 000 Kč.8. Z historického výpisu z úvěrového účtu pak soud zjistil, že na úvěr ze shora citované smlouvy žalovaná zaplatila celkem 32 891,86 Kč.9. Z dopisu ze dne 15. 1. 2025 soud zjistil, že jím žalobkyně vyzývala k doplacení dluhu ve výši 47 901,24 Kč s tím, že pokud tak do 5. 3. 2025 neučiní, stane se splatným celý dluh z úvěrové smlouvy. Z přiložené doručenky se podává, že tento dopis byl žalované neúspěšně doručován 17. 1. 2025.10. Z dopisu ze dne 7. 3. 2025 soud zjistil, že zástupce žalobkyně jím žalovanou vyzýval k úhradě celkem 350 341,60 Kč do 14. 3. 2025, jinak se vystavuje riziku podání žaloby.11. Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastnic a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Dne 27. 2. 2024 žalovaná požádala žalobkyni o poskytnutí peněžních prostředků ve výši 330 000 Kč a 29. 2. 2023 k tomu uzavřely smlouvu, kde se žalobkyně zavázala poskytnout žalované převodem na účet 330 000 Kč a žalovaná se naproti tomu zavázala tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok ve výši 16,9 % ročně v 60 splátkách po 8 273 Kč. Téhož dne žalobkyně žalované převodem na její účet sjednanou částku poskytla. Při uzavření smlouvy žalobkyně vycházela z příjmů žalované ve výši 51 425 Kč, výdajů s bydlením ve výši 10 000 Kč, ostatních výdajů 2 000 Kč, pojištění 1 000 Kč a spoření 500 Kč. Zjistila, že žalovaná má jeden existující úvěr se zůstatkem 1 005 432 Kč a splátkou 8 403 Kč měsíčně (podle smlouvy ze dne 24. 1. 2024) a jeden ukončený s objemem 300 000 Kč (podle smlouvy ze dne 28. 12. 2023 se splatností jednoho měsíce). Doposud žalovaná na uvedený závazek zaplatila jen 32 891,86 Kč, proto žalobkyně prohlásila celý zůstatek úvěru ke dni 5. 3. 2025 splatným.12. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná, avšak z jiných, než žalobkyní uváděných důvodů.13. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění (dále již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).14. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.15. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.16. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále již jen „o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.17. Ze shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní podle § 580 odst. 1 o. z., ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu