24 C 286/2025-46 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 26. 8. 2025 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí žalovanou částku spolu s úrokem a úrokem z prodlení tam blíže specifikovaným. Uvedla, že se jedná o nesplacený spotřebitelský úvěr podle smlouvy č. , hodnota, , uzavřené dne 27. 7. 2023 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, . (dále také jen „společnost“ či „právní předchůdkyně žalobkyně“). Na základě uvedené smlouvy společnost poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč a žalovaný se naproti tomu zavázal tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok v sazbě 8 % ročně kapitalizovaný pro dobu řádného splácení ve výši 1 522 Kč, úhradu za poskytnutí ve výši 14 700 Kč, administrativní poplatek ve výši 4 154 Kč a náklady na hotovostní inkaso splátek ve výši 5 400 Kč, to vše ve 14 měsíčních splátkách po 3 984 Kč. Žalovaný však zaplatil jen 4 000 Kč a zůstal tak dlužen na jistině 27 948,46 Kč, úroku 1 321,59 Kč, úhradě za poskytnutí 13 634 Kč, administrativním poplatku 3 857,66 Kč a nákladech na hotovostní inkaso 5 014,29 Kč. Dále žalobkyně požaduje smluvní pokutu ve výši 15 000 Kč. Žalobou uplatněný nárok pak byl smlouvou o postoupení pohledávek postoupen žalobkyni.2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.3. Z listiny nazvané žádost o úvěr soud zjistil, že jsou zde uvedeny některé údaje o žalovaném, zejména, že je zaměstnán u , právnická osoba, na dobu neurčitou s měsíční mzdou 33 705 Kč, bydlí u rodinného příslušníka, je svobodný a nemá žádnou vyživovací povinnost. Na bydlení (včetně energií) vynakládá 3 500 Kč, na dopravu, jídlo a osobní náklady 4 860 Kč. Žádost sepsal obchodní zástupce společnosti a žalovaný ji dne 19. 7. 2023 podepsal s tím, že žádá o úvěr ve výši 30 000 Kč a první splátku zaplatí v červenci 2023.4. Z dodatku k pracovní smlouvě ze dne 23. 11. 2022 soud zjistil, že od 1. 12. 2022 je žalovaný u společnosti , právnická osoba, zaměstnán na dobu neurčitou.5. Z výplatních pásek soud zjistil, že žalovaný za květen 2023 obdržel na účet 31 298 Kč a za červen 2023 pak 37 334 Kč. Výplatní pásky obsahují přesný výpočet s tím, že základní tarifní mzda činila v květnu 23 342 Kč a v červnu 18 080 Kč, ve zbytku se jedná o osobní ohodnocení a příplatky za práci přesčas či v odpoledních směnách. V červnu pak dále kvartální motivační odměna a kvartální prémie.6. Z listiny nazvané smlouva o úvěru č. , hodnota, soud zjistil, že tuto dne 20. 7. 2023 uzavřeli žalovaný spolu se společností. Společnost se zde zavázala poskytnout žalovanému 30 000 Kč a žalovaný, že tyto peněžní prostředky vrátí a zaplatí úrok v sazbě 8 % ročně kapitalizovaný pro dobu řádného splácení ve výši 1 522 Kč, úhradu za poskytnutí ve výši 14 700 Kč, administrativní poplatek ve výši 4 154 Kč a náklady na hotovostní inkaso splátek ve výši 5 400 Kč, to vše ve 14 měsíčních splátkách po 3 984 Kč s tím, že první bude splatná do měsíce od podpisu smlouvy. Podpisem této listiny žalovaný stvrdil, že mu byla částka 30 000 Kč v hotovosti předána.7. Z přiloženého rozpisu úhrad soud zjistil, že společnost na tuto smlouvu eviduje úhradu ve výši 4 000 Kč dne 21. 7. 2023.8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně části seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že společnost touto smlouvou ze dne 12. 3. 2025 postoupila žalobkyni za úplatu soubor pohledávek, a to mimo jiné včetně pohledávky za žalovaným uplatněné v tomto řízení.9. Z dopisu ze dne 2. 4. 2025 soud zjistil, že společnost žalovanému tímto dopisem oznámila, že pohledávku za ním ze shora citované smlouvy postoupila žalobkyni.10. Z dopisu ze dne 17. 7. 2025 soud zjistil, že jím zástupce žalobkyně vyzýval žalovaného k úhradě celkem 75 196,08 Kč s tím, že pokud tak do 1. 8. 2025 neučiní, vystavuje se riziku podání žaloby. Z přiloženého podacího lístku se podává, že žalovanému byl tento dopis odeslán dne 17. 7. 2025.11. Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastníků a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Společnost žalovanému dne 20. 7. 2023 předala v hotovosti částku 30 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit a zaplatit úrok v sazbě 8 % ročně kapitalizovaný pro dobu řádného splácení ve výši 1 522 Kč, úhradu za poskytnutí ve výši 14 700 Kč, administrativní poplatek ve výši 4 154 Kč a náklady na hotovostní inkaso splátek ve výši 5 400 Kč, to vše ve 14 měsíčních splátkách po 3 984 Kč s tím, že první bude splatná do měsíce od podpisu smlouvy. Na tuto smlouvu žalovaný zaplatil 4 000 Kč. Před uzavřením smlouvy obchodní zástupce společnosti sepsal se žalovaným žádost, kde je uvedeno, že žalovaný je zaměstnán u společnosti , právnická osoba, na dobu neurčitou s měsíční mzdou 33 705 Kč, bydlí u rodinného příslušníka, je svobodný a nemá žádnou vyživovací povinnost. Na bydlení (včetně energií) vynakládá 3 500 Kč, na dopravu, jídlo a osobní náklady 4 860 Kč. Tato pohledávka pak byla dne 12. 3. 2025 postoupena žalobkyni.12. Po právním posouzení shora zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části, avšak z jiných než žalobkyní uváděných důvodů.13. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).14. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.15. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.16. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále již jen „o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.17. Ze shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní podle § 580 odst. 1 o. z., ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a