24 C 291/2025-53 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 30. 6. 2025 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému zaplatit jí 21 891 Kč spolu s úrokem z prodlení tam blíže specifikovaným. Uvedla, že žalovaný uzavřel dne 3. 5. 2024 se společností , právnická osoba, pomocí prostředků komunikace na dálku (na webovém portálu www., Anonymizováno, .cz) smlouvu o úvěru, na základě které od společnosti obdržel převodem na účet částku 10 000 Kč, které se zavázal vrátit. Žalovaný však dosud neuhradil ničeho. Žalovaná částka se skládá z jistiny ve výši 10 000 Kč a úroku ve výši 11 891 Kč. Žalobou uplatněný nárok pak byl smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1. 1. 2021 postoupen žalobkyni.2. Žalovaný k věci pouze uvedl, že peníze od společnosti , Anonymizováno, obdržel, přičemž o ně žádal přes telefon.3. Z následujících provedených důkazů soud dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu: Žalovaný dne 3. 5. 2024 uzavřel se společností , právnická osoba, (dále také jen „společnost“ či „právní předchůdkyně žalobkyně“) pomocí prostředků komunikace na dálku smlouvu, kde se společnost zavázala poskytnout mu, a to i opakovaně, peněžní prostředky až do výše limitu 10 000 Kč a žalovaný se naproti tomu zavázal poskytované peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok ve výši 200 % ročně (smlouva o revolvingovém úvěru, nesporná tvrzení). Dne 3. 5. 2024 pak společnost žalovanému převodem na jeho účet č. , č. účtu, poskytla částku 10 000 Kč, kterou žalovaný doposud nevrátil (výpis z účtu, sdělení banky). Pohledávku za žalovaným pak společnost postoupila žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek, dopis ze dne 15. 1. 2025).4. Podle § 1796 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále již jen „o. z.“) je neplatná smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.5. Citované ustanovení tak zakládá ochranu proti lichevnímu jednání. Lichva je obecně definována jako půjčování peněz za extrémně vysoký úrok, který výrazně přesahuje běžné sazby a vede k nepřiměřenému obohacení věřitele na úkor dlužníka. Judikatura vyšších soudů považuje za lichvu již dvojnásobek běžné sazby úroků a v současné době tak lze za lichevní považovat již úrok přesahující 30 % ročně. V projednávaném případě byl přitom smlouvou sjednán úrok ve výši 200 % ročně, tedy úrok o řád vyšší a zcela evidentně lichevní. Předmětná smlouva je tak neplatná ve smyslu citovaného § 1796 o. z.6. Nad rámec uvedeného je třeba podotknout, že pro nadbytečnost se soud již nezabýval platností smlouvy z hlediska její formy – viz § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění), ani naprostou absencí jakéhokoliv tvrzení o tom, jakým způsobem právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy zkoumala tzv. úvěruschopnost žalovaného (§ 86 odst. 1 cit. zákona).7. V řízení však bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Toto plnění soud shledal plněním bez právního důvodu (neboť současně žalobkyně neprokázala, že došlo k uzavření tvrzené smlouvy o úvěru), kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil a je povinen obohacení vydat (§ 2991 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále již jen „o. z.“). Občanský zákoník neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, nicméně podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel (žalovaný) povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. S ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. Poskytovatel úvěru tak má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).8. V současné době je žalovaný stále v tíživé finanční situaci, avšak sám uvedl, že je v jeho možnostech splácet 500 Kč měsíčně.9. Soud z vyložených důvodů shledal žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků důvodnou a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 10 000 Kč, a to ve lhůtě podle možností žalovaného, tedy ve splátkách po 500 Kč měsíčně. S ohledem na dobu splácení pak soud uložil žalovanému tuto povinnost pod sankcí ztráty splátek, pokud se žalovaný dostane do prodlení byť jen s jednou splátkou.10. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě poměr úspěchu a neúspěchu ve věci odůvodňuje nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků (§ 142 odst. 2 o.s.ř.).