11 C 14/2022-15 — Okresní soud v Děčíně

Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu s příslušenstvím, s odůvodněním, že dne 3. 11. 2011 uzavřel žalovaný a právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], smlouvu o bankovních produktech, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěrový limit 10 000 Kč. Žalovaný vyčerpal částku 12 492,80 Kč, čímž úvěrový limit přečerpal, v důsledku čehož banka prohlásila úvěr za splatný. Žalovaný dluží žalobkyni částku 12 492,80 Kč. Soud ve věci postupoval podle ust. § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Soud z předložených důkazů zjistil, že žalovaný uzavřel dne 3. 11. 2011 s právním předchůdcem žalobkyně [právnická osoba], smlouvu o bankovních produktech, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěrový limit 10 000 Kč. Žalovaný vyčerpal částku 12 492,80 Kč, čímž úvěrový limit přečerpal, v důsledku čehož banka prohlásila úvěr za splatný. Žalovaný dluží žalobkyni částku 12 492,80 Kč. Žalovaný dlužnou částku do dnešního dne neuhradil. Dne 21. 1. 2021 uzavřela společnost [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, na základě které se žalobkyně stala věřitelem pohledávky vůči žalovanému. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce dle § 497 a násl. obch. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2013 když mezi původním věřitelem a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru. Dle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Žalovaný své povinnosti nedostál, přestože byl původním věřitelem upomínán k zaplacení, a proto se žalobkyně, domáhá úhrady dlužné částky soudně. Žalobkyni tak vzniklo právo požadovat po žalovaném zákonný úrok z prodlení v souladu s § 1970 o. z. ve výši vyplývající z nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, rozhodl soud s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Závěrem soud dodává, že smlouva o úvěru je smlouvou konsenzuální, což znamená, že není závislá na bezprostředním plnění dlužníkovi. Z toho důvodu bylo na žalovaném, aby při prokázání vzniku smluvního vztahu tvrdil a také prokazoval, kdy a jak dlužné částky vyrovnal. Není již proto třeba dále při totální pasivitě žalovaného verifikovat, zda, kdy a příp. jakou částku uhradil. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 7 769,60 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 12 492,80 Kč sestávající z částky 1 620 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 3 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 5 760 Kč ve výši 1 209,60 Kč. Náhrada nákladů řízení je však dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek.