20 C 103/2022-52 — Okresní soud v Děčíně

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu s příslušenstvím, kterého se domáhá z titulu smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 18. 5. 2013, kterou se žalovanou uzavřel právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně žalované půjčil částku 5 000 Kč. Žalovaná se zavázala původnímu věřiteli vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit sjednané poplatky. Žalovaná však své smluvní závazky neplnila řádně a včas. 2. Soud ve věci postupoval podle ust. § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 3. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 18. 5. 2013 uzavřené mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], má soud za prokázané, že tato společnost zapůjčila žalované částku 5 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku žalobkyni vrátit v týdenních splátkách po 192 Kč, včetně poplatků. Nedílnou součástí smlouvy o úvěru jsou Smluvní podmínky. Žalovaná dlužnou částku do dnešního dne neuhradila. 4. Dne 15. 5. 2017 uzavřela společnost [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, na základě které se žalobkyně stala věřitelem pohledávky vůči žalované. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno. 5. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), když mezi původním věřitelem a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru. 6. Dle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 7. Žalovaná své povinnosti nedostála, přestože byla původním věřitelem upomínána k zaplacení, a proto se žalobkyně, domáhá úhrady dlužné částky soudně. 8. Žalobkyni tak vzniklo právo požadovat po žalované zákonný úrok z prodlení v souladu s § 1970 o. z. ve výši vyplývající z nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů. 9. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, rozhodl soud s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. 10. Závěrem soud dodává, že smlouva o úvěru je smlouvou konsenzuální, což znamená, že není závislá na bezprostředním plnění dlužníkovi. Z toho důvodu bylo na žalované, aby při prokázání vzniku smluvního vztahu tvrdila a také prokazovala, kdy a jak dlužné částky vyrovnala. Není již proto třeba dále při totální pasivitě žalované verifikovat, zda, kdy a příp. jakou částku uhradila. 11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 3 400 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.