14 C 68/2020-31 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 24 750 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný dne 3. 10. 2017 uzavřel s žalobkyní smlouvu o úvěru, na základě které mu poskytla úvěr ve výši 15 000 Kč, který se žalovaný zavázal uhradit spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 11 550 Kč. Úvěr měl žalovaný splácet v týdenních splátkách po 443 Kč. První splátka měla být uhrazena sedm dní od podpisu smlouvy. V případě prodlení se splátkami se dle smluvních podmínek stává zbylý dluh splatným, a to včetně příslušenství. Žalovaný z celkové žalované částky 26 550 Kč uhradil pouze 1 800 Kč. Splatnost pohledávky nastala ke dni 6. 11. 2017 a prodlení k 27. 11. 2018.2. Žalovaný se k podané žalobě vyjádřil tak, že existenci závazku jako takového uznal a požádal o možnost splátkového kalendáře., právnická osoba, listiny označené jako „Smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, “ ze dne 3. 10. 2017 soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal tyto finanční prostředky vrátit žalobkyni ve výši 26 550 Kč v celkem 60 týdenních splátkách po 443 Kč. , adresa, 550 Kč sestávala z poskytnuté částky 15 000 Kč a dále z poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 300 Kč, poplatku za zpracování a doručení úvěru ve výši 3 000 Kč a dále úroku ve výši 5 250 Kč. Zápůjční úroková sazba činila 66 % ročně. Peníze byly žalovanému žalobkyní poskytnuty hotovostně při podpisu smlouvy.4. Z evidenční karty klienta byl zjištěno, že žalovaný uvedl, že v době žádosti o poskytnutí finančních prostředků svobodný, měl středoškolské vzdělání, nevlastnil žádnou nemovitost ani osobní automobil. Byl zaměstnán na plný pracovní úvazek, což bylo ověřeno pracovní smlouvou a daňovým přiznáním. Pracoval na pozici manažera obchodního oddělení a jeho mzda činila 11 200 Kč. Disponoval i dalším příjmem ve výši 20 000 Kč. Celkové příjmy tak činily 31 200 Kč. Výdaje byly uvedeny ve výši 8 900 Kč za nájem, , právnická osoba, Kč za energie a ostatní výdaje v částce 4 000 Kč. Výdaje na externí splátky byly deklarovány v celkové výši 6 200 Kč. Celkové výdaje tak činily 21 100 Kč a žalobce měl k dispozici volné finanční prostředky ve výši 10 100 Kč měsíčně.5. Ze zprávy insolvenčního znalce (č.j. , Anonymizováno, , spisová značka, -B-18) soud zjistil, že žalovaný v průběhu insolvenčního řízení zaplatil na danou pohledávku částku 1 240,75 Kč.6. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav.7. Dne 3. 10. 2017 si strany ujednaly, že žalobkyně poskytne žalovanému finanční prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázala vrátit finanční prostředky v celkové výši 26 550 Kč do 6. 11. 2017. Finanční prostředky byly žalovanému poskytnuty při podpisu smlouvy dne 3. 10. 2017. Žalovaný uhradil přímo žalobkyni pouze 1 800 Kč a dále částku ve výši 1 240,75 Kč prostřednictvím insolvenčního řízení.8. Po právní stránce soud posoudil právní vztahy vzniklé mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), jako smlouvu o úvěru, přičemž zároveň se právní poměry mezi účastníky řízení řídí příslušnými ustanoveními zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „z. s. ú.“).9. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.10. Soud se po provedeném dokazování zabýval primárně otázkou platnosti smlouvy stran zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 z. s. ú., jelikož žalobkyně nesplnila povinnost stanovenou v § 86 odst. 1 ve spojení s § 75 z. s. ú., tedy že by náležitě, dostatečně a s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr. Podle § 86 odst. 2 zákona z. s. ú., poskytovatel posouzení úvěruschopnosti činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k příjmům a výdajům žalovaného v daném případě nedošlo. Soudu tedy nezbylo než uzavřít, že žalobkyně při sjednávání úvěrové smlouvy nepostupovala s odbornou péčí, ač k jistému postupu a prověřování z její strany došlo, avšak z pohledu soudu zcela nedostatečnému a neskýtající záruku obezřetnosti a odborné péče. Ohledně poměrů žalovaného, jeho příjmů a výdajů v rozhodné době (tj. době před poskytnutím úvěru) bylo při uzavření smlouvy zjištěno, že byl v době žádosti o poskytnutí finančních prostředků svobodný, měl středoškolské vzdělání, nevlastnil žádnou nemovitost ani osobní automobil. Byl zaměstnán na plný pracovní úvazek, což bylo žalobkyní ověřeno pracovní smlouvou a daňovým přiznáním. Pracoval na pozici manažera obchodního oddělení a jeho mzda činila 11 200 Kč. Pokud však žalovaný uvedl, že má další „jiný“ příjem ve výši 20 000 Kč, je zkoumání k tomuto příjmu ze strany žalobkyně zcela nedostatečné. Nelze zjistit, z čeho tento příjem plynul, a tento příjem není nijak doložen. Nelze ani zjistit, zda se jedná o trvalý či jednorázový příjem. Jelikož příjem ve výši 20 000 Kč tvořil 2/3 celkového příjmu žalovaného, bylo povinností žalobkyně tento „jiný“ příjem pečlivě zkoumat. Žalobkyně tím, že se k jednání soudu nedostavila, zbavila se možnosti být soudem příslušně poučena ve smyslu ust. § 118a o. s. ř. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. , spisová značka, , publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací.11. S ohledem na to, že je výše uvedená úvěrová smlouva absolutně neplatná, má žalobkyně právo pouze na vydání částky 11 959,25 Kč představující bezdůvodné obohacení na straně žalovaného podle § 2991 o. z., přičemž se jedná o nezaplacenou jistinu úvěru ve výši, kdy žalovanému byly poskytnuty finanční prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaný na jistinu úvěru uhradil částku 1 800 Kč. Dále bylo zjištěno, že v rámci insolvenčního řízení žalovaný na pohledávku žalobkyně uhradil dalších 1 240,75 Kč (č.j. , Anonymizováno, , spisová značka, -B-18). Žalovaný je tak podle § 87 odst. 1 věta třetí z. s. ú. povinen vrátit žalobkyni vzniklé bezdůvodné obohacení v této výši. Tím, že dosud žalobkyni ničeho nevydal, dostal se do prodlení se splněním peněžitého závazku dle § 1968 o. z. a vedle práva na vydání bezdůvodného obohacení žalobkyni vzniklo též právo požadovat úrok z prodlení podle ustanovení § 1970 o. z. ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to od 27. 11. 2018 do zaplacení.12. Proto soud žalobkyni přiznal pouze právo na zaplacení částky 11 959,25 Kč se zákonným úrokem z prodlení, přičemž ve zbytku žalobu zamítl, tj. co do částky 12 790, 75 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 12 790, 75 Kč od 27. 11. 2018 do zaplacení. Vzhledem k ust. § 87 odst. 1 věta třetí z. s. ú. umožnil žalovanému dlužnou částku splatit v měsíčních splátkách po 1 000 Kč.13. S ohledem na absolutní neplatnost úvěrové smlouvy se již soud nezabýval otázkou mravnosti výše úrokové míry, které byla sjednána ve výši 66 %.14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť rozdíl v úspěchu a neúspěchu obou účastníků řízení je zcela nepatrný.