15 C 146/2024-21 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 190 186,15 Kč s přísl. Dle tvrzení žalobkyně byla dne 24. 3. 2016 mezi účastníky uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , adresa, na jejímž základě byl žalované vyplacen úvěr ve výši 197 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet, kdy se dostal do prodlení s úhradou splátky 15. 11. 2016. Následně byla žalovaná upomínána, nicméně žalovaná již neuhradila ničeho. Žalobkyně tedy po žalované požaduje zaplacení žalované částky představující zesplatněnou jistinu a zákonný úrok z prodlení., právnická osoba, výzvě soudu vzala žalobkyně žalobu částečně zpět, kdy nadále požaduje pouze reálné bezdůvodné obohacení ve výši 3 795 Kč, neboť na účet žalované vyplatila částku 42 500 Kč a žalovaná již uhradila částku 38 705 Kč. Vzhledem k výše uvedenému soud řízení v rozsahu zpětvzetí výrokem I. zastavil.3. Žalovaná se nevyjádřila.4. Podle § 115a o.s.ř. rozhodoval soud bez nařízení jednání, neboť účastníci s uvedeným postupem souhlasili a soud má za to, že věc lze rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů.5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , adresa, ze dne 24. 3. 2016 soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky v částce 197 000 Kč, kdy se žalovaná zavázala takto získané peněžní prostředky vrátit společně s úrokem v celkové výši 176 005 Kč, tedy vrátit celkovou částku 373 005 Kč, ve splátkách po 3 885 Kč. Úvěrovaná částka měla být žalované vyplacena na její bankovní účet. Rovněž bylo sjednáno, že částka 196 889 Kč bude žalobkyní započtena vůči pohledávce ze smlouvy č. , adresa, , jež byla žalobkyní s žalovanou sjednána.6. K výzvě soudu, aby žalobkyně tvrdila a prokázala, že byla zjišťována tzv. úvěruschopnost žalované vzala žalobkyně žalobu částečně zpět, kdy spor následně vymezila pouze co do výše zapůjčených, dosud reálně nevrácených peněžních prostředků ve výši 3 795 Kč, kdy z výpisu z účtu žalobkyně bylo zjištěno, že žalované byla poskytnuty peněžní prostředky v částce 42 500 Kč, kdy žalovaná uhradila částku 38 705 Kč.7. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Mezi účastníky řízení byla dne 24. 3. 2016 uzavřena smlouva č. , adresa, , na jejímž základě měla žalovaná získat peněžní prostředky v částce 197 000 Kč a tyto žalobkyni vrátit s úrokem v částce 176 005 Kč po splátkách ve výši 3 885 Kč. Žalovaná od žalobkyně fakticky převzala částku 42 500 Kč. Následně žalovaná žalobkyni vrátila peněžní prostředky v částce 38 705 Kč.8. Uzavřená smlouva jeví znaky smlouvy o úvěru podle § 2395 o. z., neboť smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.9. Jelikož shora uvedenou smlouvu žalovaná neuzavřela v rámci své podnikatelské činnosti, uzavřela ji jakožto spotřebitel dle § 419 o. z., proto se na věc vztahuje i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú“). Dle § 86 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je dle § 2 odst. 1 z. s. ú. třeba považovat i peněžitou zápůjčku) před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ve znění ke dni uzavření smlouvy, neplatná, přičemž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.10. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr , právnická osoba, pak ve věci sp. zn. C–679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka.11. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouva o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 z. s ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník musel dovolat. Na uvedenou judikaturu ostatně reagoval i zákonodárce novelizací ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., kdy s účinností od 29. 5. 2022 je soud povinen k neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti přihlédnout i bez návrhu.12. V dané věci soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost nezkoumala.13. S ohledem na shora uvedené soud uzavírá, že žalobkyně porušila § 86 z. s. ú., a proto je shora uvedená smlouva neplatná. S ohledem na neplatnost smlouvy je tak namístě uzavřít, že předmětnou částku vyplatila právní předchůdkyně žalobkyně žalované bez právního důvodu, čímž se žalovaná bezdůvodně obohatila, je proto povinná částku, o kterou se bezdůvodně obohatila ve výši 3 795 Kč, dle § 2991 o. z. vrátit. Proto soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl. Jelikož žalobkyně nárok přesahující výši bezdůvodného obohacení vzala zpět, je tímto vypořádán celý nárok v žalobě uplatněný.14. Ohledně náhrady nákladů řízení rozhodl soud podle § 146 odst. 2 věta první o. s. ř., žalobkyně zavinila zastavení řízení (úspěšná byla pouze co do nepoměrně malé částky), byla by proto povinna hradit náklady řízení žalované. Té však v řízení žádné náklady nevznikly.