15 C 81/2024-29 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se žalobou domáhá zaplacení 60 381 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 21. 4. 2021 úvěrovou smlouvu, na základě které byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 70 450 Kč na nákup zboží u prodejce. Žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu s úrokovým navýšením ve výši 24,557192 % ročně, a to ve 48 měsíčních splátkách po 2 315 Kč nejpozději do 19. 4. 2025. Dostala se však do prodlení se splácením dluhu, kdy na svůj dluh dosud uhradila částku 37 040 Kč a žalobkyně proto ke dni 8. 12. 2022 celý úvěr zesplatnila. Žalovaná částka je tvořena neuhrazenou jistinou ve výši 50 255 Kč, kapitalizovaným úrokem v částce 651 Kč (za období od 19. 11. 2022 do 8. 12. 2022), dlužnými splátkami v částce 6 945 Kč, smluvními sankcemi v částce 1 500 Kč (za zaslání upomínek dne 26. 9. 2022, 24. 10. 2022 a 21. 11. 2022 v částce á 500 Kč) a 130 Kč (za doporučený dopis) a účelně vynaloženými náklady v částce 900 Kč.2. Žalovaná se v průběhu řízení k věci samé nevyjádřila.3. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. jednal soud bez účastníků řízení, neboť se žádný řádně předvolaný účastník k jednání řádně a včas nedostavil, ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení. Soud tedy při rozhodování vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.4. Soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení věci a má za prokázaný následující skutkový stav.5. Ze smlouvy o úvěru č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, ze dne 21. 4. 2021, jejíž součástí jsou úvěrové podmínky, matriční list, splátkový kalendář a formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu, na jejímž základě byly žalované (prodejci za zboží, které žalovaná obdržela) poskytnuty peněžní prostředky ve výši 70 450 Kč. Tyto peněžní prostředky se žalovaná zavázala vrátit žalobkyni prostřednictvím 48 měsíčních splátek po 2 315 Kč s úrokem ve výši 24,557192 % a konečnou splatností do 19. 4. 2025. Sjednána rovněž byla smluvní pokuta ve výši 500 Kč za každé zpoždění s měsíční splátkou a jednorázová smluvní pokuta ve výši 10 % z nesplacené jistiny v případě neuhrazení celé částky řádně a včas.6. Z matričního listu klienta soud zjistil, že žalovaná uvedla žalobkyni jako svého zaměstnavatele , právnická osoba, v. o. s. se smlouvou na dobu neurčitou s měsíčním příjem 25 000 Kč a měsíčním příjem partnera 20 000, s měsíčními výdaji 12 000 Kč, kdy druh bydlení uvedla jako podnájem a počet vyživovaných osob 0.7. Z výpisu čerpání bylo zjištěno, že žalovaná prostřednictvím obchodníka načerpala celou úvěrovanou částku.8. Z úvěrové zprávy bylo zjištěno, že žalovaná měla v době poskytnutí úvěru celkem 4 splátkové žádosti, přičemž 11 jich bylo již odmítnuto a 12 odvoláno. Dále bylo z této zprávy zjištěno, že žádosti žalované o kreditní kartu, kterých bylo celkem 14 byly buď odvolány nebo zamítnuty, či ukončeny.9. Z kalkulace finančního vyrovnání ke dni 8. 12. 2022 vyplývá, že celková částka předčasného splacení je 60 251 Kč, přičemž účelně vynaložené náklady jsou ve výši 900 Kč, smluvní pokuty v částce 1 500 Kč, dlužné splátky ve výši 6 945 Kč, jistina ve výši 50 255 Kč a úrokové vyrovnání v částce 651 Kč. Tato kalkulace je rovněž výzvou k plnění, tedy zesplatnění celého úvěru.10. Z předžalobní výzvy bylo zjištěno, že žalovaná byla dne 17. 5. 2023 vyzvána k úhradě celé dlužné částky.11. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé:12. Žalobkyně se zavázala žalované poskytnout úvěr ve výši 70 450 Kč a žalovaná se zavázala jej splácet částkou 2 315 Kč ve 48 splátkách splatných měsíčně a uhradit též úrok ve výši 24,557192 % ročně. Pro případ prodlení se žalovaná zavázala uhradit smluvní pokutu ve výši 500 Kč za každé zpoždění s měsíční splátkou a jednorázovou smluvní pokutu ve výši 10 % z nesplacené jistiny v případě neuhrazení celé částky řádně a včas. Žalovaná převzala u obchodníka zboží, za nějž obchodník (se souhlasem žalované) získal od žalobkyně celou úvěrovanou částku 74 450 Kč při podpisu smlouvy. Žalobkyně informovala žalovanou o výši částky, kterou bude nutno splatit, jakož i o výši RPSN. Před poskytnutím úvěru žalobkyni žalovaná uvedla, že má příjem ze zaměstnání ve výši 25 000 Kč, měsíční výdaje má 12 000 Kč a žije s partnerem v podnájmu, kdy tento má příjem 20 000 Kč. K ověření příjmu (bonity žalované) žalobkyně využila statistický model. Žalovaná vrátila pouze částku ve výši 37 040 Kč, zbylou část dluhu žalovaná ani přes výzvu ze dne 8. 12. 2022 a předžalobní výzvu ze dne 17. 5. 2023.13. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:14. Uzavřená smlouva jeví znaky smlouvy o úvěru podle § 2395 o. z., neboť smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.15. Jelikož shora uvedenou smlouvu žalovaná neuzavřela v rámci své podnikatelské činnosti, uzavřela ji jakožto spotřebitel dle § 419 o. z., proto se na věc vztahuje i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú“). Ostatně i z úvěrové smlouvy vyplývá, že jí účastníci uzavřeli i podle tohoto zákona. Dle § 86 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je dle § 2 odst. 1 z. s. ú. třeba považovat i peněžitou zápůjčku) před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ve znění ke dni uzavření smlouvy, neplatná, přičemž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.16. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka.17. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 z. s ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník musel dovolat. Na uvedenou judikaturu ostatně reagoval i zákonodárce novelizací ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., kdy s účinností od 29. 5. 2022 je soud povinen k neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti přihlédnout i bez návrhu.18. V dané věci soud zjistil, že žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované tak, že si vyžádala od žalované informace ohledně jejích příjmů a příjmů její domácnosti a rovněž o jejích výdajích, přičemž tato tvrze