32 C 143/2024-39 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku. Uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně, a to společnost , právnická osoba, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) dne 30. 10. 2021 uzavřela se žalovaným úvěrovou smlouvu č. , hodnota, , na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit v 52 pravidelných splátkách po 394 Kč splatných týdně do 29. 10. 2022 spolu se sjednaným příslušenstvím. Žalovaný ale úvěr nevrátil.2. Žalobkyně dále uvedla, že před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného a to tak, že provedla vyhodnocení informací od žalovaného před uzavřením smlouvy a tyto informace ověřila oproti dokladům vyžádaných od žalovaného zaznamenaných v úvěrové kartě. V tomto konkrétním případě žalobkyně ověřila úvěruschopnost z výplatních pásek. Současně žalobkyně ověřila z insolvenčního rejstříku, zda není vedeno insolvenční řízení.3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.4. Ze smlouvy č. , hodnota, ze dne 30. 10. 2021 ve spojení s obchodními podmínkami soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal jej splácet částkou 394 Kč v 52 splátkách splatných týdně.5. Z tabulky umoření soud zjistil, že žalovaný čerpal úvěr ve výši 10 000 Kč dne 30. 10. 2021, přičemž na poskytnutý úvěr ničeho neuhradil.6. Ze zákaznické karty ke smlouvě č. , hodnota, soud zjistil, že při poskytování úvěru právní předchůdkyně žalobkyně vyšla z toho, že žalovaný bydlí v jiném bydlení (tedy nikoli v nemovitosti, které by byl vlastník či spoluvlastník, nájemce, ve které by žil s rodiči či jako spolubydlící, nikoli na ubytovně či v pečovatelském domě). Je svobodný, nemá vyživované osoby a jeho čistý měsíční příjem činí 9 651 Kč, další čistý příjem domácnosti činí 40 000 Kč. Výdaje žalovaného činí 2 500 Kč měsíčně. Tyto žalovaným poskytnuté údaje právní předchůdkyně žalobkyně ověřila z výplatních pásek za měsíce 8/21 a 9/21. Z obchodních podmínek pak soud ve vztahu ke zkoumání úvěruschopnosti neučinil žádné skutkové zjištění7. Ze smlouvy o postoupení pohledávky, z její přílohy, kterou tvoří seznam postoupených pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 9. 2023 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně se dohodla na postoupení pohledávky z úvěrové smlouvy č. , hodnota, za žalovaným. Oznámení bylo žalovanému zasláno dne 27. 10. 2023, jak soud zjistil z podacího lístku, přičemž oznámení obsahovalo i výzvu k úhradě dlužné částky.8. Výzvou ze dne 15. 2. 2024 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužných částek pod pohrůžkou podání žaloby, jak soud zjistil z příslušné výzvy, přičemž výzva byla odeslána dne 16. 2. 2024, jak soud zjistil z příslušného podacího archu.9. Zbylé důkazy soud pro nadbytečnost neprovedl.10. Na provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé:11. Právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal jej splácet částkou 394 Kč týdně v 52 splátkách do 29. 10. 2022, přičemž žalovaný čerpal úvěr v plné výši a ničeho nevrátil. Před poskytnutím úvěru právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného tak, že při poskytování úvěru právní předchůdkyně žalobkyně vyšla z toho, že žalovaný bydlí v jiném bydlení (tedy nikoli v nemovitosti, které by byl vlastník či spoluvlastník, nájemce, ve které by žil s rodiči či jako spolubydlící, nikoli na ubytovně či v pečovatelském domě). Je svobodný, nemá vyživované osoby a jeho čistý měsíční příjem činí 9 651 Kč, další čistý příjem domácnosti činí 40 000 Kč. Výdaje žalovaného činí 2 500 Kč měsíčně. Tyto žalovaným poskytnuté údaje právní předchůdkyně žalobkyně ověřila z výplatních pásek za měsíce 8/21 a 9/21. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně se dohodla na postoupení pohledávky za žalovaným ze shora uvedeného důvodu. Žalobkyně v důsledku prodlení žalovaného se splácením dluhů vyzvala žalovaného k vrácení zbytku dlužné částky a následně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky pod pohrůžkou podání žaloby. Žalovaný zbytek dluhu neuhradil.12. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:13. Uzavřená smlouva jeví znaky smlouvy o úvěru podle § 2395 o. z., neboť smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.14. Jelikož shora uvedenou smlouvu žalovaný neuzavřel v rámci své podnikatelské činnosti, uzavřel ji jakožto spotřebitel dle § 419 o. z., proto se na věc vztahuje i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú“). Dle § 86 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je dle § 2 odst. 1 z. s. ú. třeba považovat i peněžitou zápůjčku) před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ve znění ke dni uzavření smlouvy, neplatná, přičemž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.15. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka.16. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 z. s ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník musel dovolat. Na uvedenou judikaturu ostatně reagoval i zákonodárce novelizací ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., kdy s účinností od 29. 5. 2022 je soud povinen k neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti přihlédnout i bez návrhu.17. V dané věci soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného tak, že při poskytování úvěru právní předchůdkyně žalobkyně vyšla z toho, že žalovaný bydlí v jiném bydlení (tedy nikoli v nemovitosti, které by byl vlastník či spoluvlastník, nájemce, ve které by žil s rodiči či jako spolubydlící, nikoli na ubytovně či v pečovatelském domě). Je svobodný, nemá vyživované osoby a jeho čistý měsíční příjem činí 9 651 Kč, další čistý příjem domácnosti činí 40 000 Kč. Výdaje žalovaného činí 2 500 Kč měsíčně. Tyto žalovaným poskytnuté údaje právní předchůdkyně žalobkyně ověřila z výplatních pásek za měsíce 8/21 a 9/2118. Soudní praxe je ustálena v závěru, že při zkou