14 C 222/2025-57 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 829 573,31 Kč s přísl. Žalobu odůvodnila tím, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo dne 2. 2. 2023 k uzavření smlouvy o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 1 000 000 Kč, který se žalovaný zavázal uhradit spolu s úroky. Žalovaný však úvěr řádně a včas nesplácel.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.3. Soud má za prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 2. 2. 2023 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr do výše 1 000 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vyčerpanou částku úvěru vrátit spolu s úrokovým navýšením. Z historického výpisu z účtu žalovaného má soud za prokázáno, že žalobkyně žalovanému částka poskytla.4. Po právní stránce soud posoudil právní vztahy vzniklé mezi žalobkyní a žalovaným podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), jako smlouvu o úvěru, přičemž zároveň se právní poměry mezi účastníky řízení řídí příslušnými ustanoveními zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „ZSÚ“). Soud dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 ZSÚ, jelikož žalobkyně nesplnila povinnost stanovenou v § 86 odst. 1 ve spojení s § 75 ZSÚ, tedy že by náležitě, dostatečně a s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr. Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel posouzení úvěruschopnosti činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. Žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, jelikož vycházela primárně z objektivně nedoloženého osobního prohlášení žalovaného zejména o jeho osobních a majetkových poměrech. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. , spisová značka, , publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta (navíc neúplné), aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Obezřetnost a důslednost při daném posuzování pak byla na místě i vzhledem k údajům uvedeným ze strany žalovaného. Žalovaný ke své výdajové stránce uvedl, že je tvořena náklady na bydlení ve výši 6 000 Kč, pojištěním ve výši 1 500 Kč a spořením ve výši 1 500 Kč, a ostatní výdaje včetně výživného činí 1 500 Kč. Žádné jiné výdaje žalovaný neuvedl. Z takto vyplněného prohlášení není zřejmé, zda náklady na bydlení zahrnují či nezahrnují i služby spojené s užíváním bytu, navíc vůbec není uvedeno, kolik žalovaný vydá za oblečení, stravu, mobil, internet, cestovné atd. Vůbec zde tedy není ani tvrzena, natož důkazně označena, výdajová struktura nákladů žalovaného. Žalobkyně svá tvrzení nedoplnila ani přes opakované výzvy a poučení ze strany soudu. Soudu tedy nezbylo než uzavřít, že žalobkyně při sjednávání úvěrové smlouvy tuto povinnost nesplnila, ač k jistému postupu a prověřování z její strany došlo, avšak z pohledu soudu zcela nedostatečnému a neskýtající záruku obezřetnosti a odborné péče., právnická osoba, ohledem na to, že uzavřená smlouva je absolutně neplatná, má žalobkyně právo pouze na zaplacení částky představující bezdůvodné obohacení na straně žalovaného podle § 2991 o. z., přičemž se jedná o nezaplacenou jistinu úvěru. Žalovaný je tak podle § 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ povinen vrátit žalobkyni vzniklé bezdůvodné obohacení ve výši 829 573,31 Kč. Tím, že dosud žalobkyni ničeho neuhradil, dostal se do prodlení se splněním peněžitého závazku dle § 1968 o. z. a vedle práva na vydání bezdůvodného obohacení žalobkyni vzniklo též právo požadovat úrok z prodlení podle ustanovení § 1970 o. z. ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbylém rozsahu byla žaloba zamítnuta.6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení neúspěšná pouze v nepatrné části, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 94 852,62 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 33 184 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 829 573,31 Kč sestávající z částky 11 620 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 18. 9. 2025 náhrada 2 685,80 Kč za 232 ujetých km v částce 1 785,80 Kč (35,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5,3 l/100 km a 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 6 × 30 minut v částce 900 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 50 965,80 Kč ve výši 10 702,82 Kč.