20 C 150/2025-49 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 52 499,39 Kč s přísl. Žalobu odůvodnila tím, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo dne 20. 4. 2018 k uzavření smlouvy o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr/úvěrový limit a žalovaný se zavázal úvěr splácet v měsíčních splátkách ve výši 1 814 Kč. Žalovaný úvěr řádně a včas nesplácel. Žalovaná částka se skládá z dlužné jistiny ve výši 49 999,39 Kč, poplatků ve výši 2 500 Kč a smluvního úroku ve výši 8 376,60 Kč. V rámci zkoumání úvěruschopnosti zjistila žalobkyně příjem žalovaného ve výši 25 000 Kč, přičemž sjednaná splátka v částce 1 814 Kč tvořila 7,26 % jeho příjmů.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěrový rámec ve výši 40 000 Kč, přičemž částka 32 990 Kč byla účelově vázána na nákup jízdního kola. Žalovaný se zavázal úvěr splácet 20 měsíčními splátkami po 1 814 Kč, celkem se zavázal splatit částku 36 280 Kč. Ve smlouvě byl uveden příjem žalovaného ve výši 25 000 Kč, výdaje na splátky úvěrů a leasingů v částce 2 000 Kč měsíčně a na splátky hypotéky ve výši 6 500 Kč měsíčně, nájem je uveden ve výši 0 Kč měsíčně, srážky ze mzdy a exekuce ve výši 0 Kč měsíčně, jako zaměstnavatel žalovaného je ve smlouvě uveden , Anonymizováno, , právnická osoba, . od 1. 7. 2013 a jako zdroj příjmu žalovaného je uveden zaměstnanec/dělník v průmyslu.4. Ze zprávy o posouzení úvěruschopnosti soud zjistil, že žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že provedla lustraci žalovaného v registru SOLUS, CRIF a v insolvenčním rejstříku, že zjistila příjem (mzdu) 25 000 Kč, výdaje jako náklady na bydlení v částce 0 Kč, hypotéku/leasing v částce 6 500 Kč měsíčně, splátky úvěrů v částce 2 000 Kč měsíčně, jiné závazky ve výši 0 Kč a že v části ověření údajů (zdroj ze kterého byly údaje uvedené žalovaným ověřeny) žalobkyně neuvedla (neoznačila) jakýkoli zdroj.5. Z přehledu transakcí a splátek soud zjistil, že žalovaný čerpal peněžní prostředky v celkové výši 170 222 Kč a vrátil peněžní prostředky v celkové výši 167 846 Kč.6. Z ostatních shora neuvedených důkazů soud nezjistil pro věc nic podstatného.7. Soud má za prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěrový rámec do výše 40 000 Kč. První část úvěru žalovaný vyčerpal na koupi jízdního kola, kdy výše čerpání úvěru činila 32 990 Kč. Žalovaný celkem vyčerpal částku 170 222 Kč a vrátil žalobkyni 167 846 Kč. Žalobkyně prověřila žalovaného v registru SOLUS, CRIF a v insolvenčním rejstříku. Údaje o příjmech a výdajích žalovaného žalobkyně neověřila.8. Po právní stránce soud posoudil právní vztahy vzniklé mezi žalobkyní a žalovaným podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), jako smlouvu o úvěru, přičemž zároveň se právní poměry mezi účastníky řízení řídí příslušnými ustanoveními zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „ZSÚ“). Soud dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 ZSÚ, jelikož žalobkyně nesplnila povinnost stanovenou v § 86 odst. 1 ve spojení s § 75 ZSÚ, tedy že by náležitě, dostatečně a s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr. Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel posouzení úvěruschopnosti činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k příjmům a výdajům žalovaného v daném případě nedošlo ani dojít nemohlo. Žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, jelikož vycházela fakticky pouze z tvrzení žalovaného, které nijak a z ničeho neověřila. Žalobkyně takto navíc postupovala za skutkového stavu, kdy žalovaný tvrdil náklady na bydlení ve výši 0 Kč, přičemž jakákoli osoba má a musí mít nějaké životní náklady. Žalobkyně si od žalovaného k ověření příjmů a výdajů nevyžádala žádné listiny. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. To vše navíc za situace, kdy žalovaný ke svým výdajům uvedl, že je tvoří pouze splátky hypotéky ve výši 6 500 Kč a splátky úvěrů v částce 2 000 Kč měsíčně. Z žalobních tvrzení žalobkyně a provedeného dokazování následně vyplynulo, že žalovaný má příjem 25 000 Kč (neověřený), výdaje na hypotéku a úvěry v celkové výši 8 500 Kč a nic víc. Je tedy zjevné, že žalobkyně naprosto rezignovala na jakékoli ověření údajů získaných od žalovaného a rozhodné údaje – běžné spotřební a životní náklady žalovaného - ani nezjistila. Žalobkyně tedy žádným způsobem neprokázala, že řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného.9. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka.10. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka, považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník musel dovolat. Na uvedenou judikaturu ostatně reagoval i zákonodárce novelizací ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., kdy s účinností od 29. 5. 2022 je soud povinen k neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti přihlédnout i bez návrhu.11. Ohledně vydání bezdůvodného obohacení pak ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. obsahuje zvláštní úpravu, když stanoví, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, přičemž dle odst. 2 citovaného ustanovení platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.12. Ze shora uvedeného ustanovení tedy vyplývá, že žalobkyni lze přiznat pouze nezaplacenou část jistiny dluhu, žalovaný není povinný hradit žádné sjednané příslušenství. Žalobkyni nenáleží ani úrok z prodlení, neboť žalovaný se dosud v prodlení neocitl. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti v době přiměřené možnostem spotřebitele, a proto je soud nucen stanovit splatnost svým rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Jelikož lhůta k plnění závazku z neplatného právního jednání je stanovena soudem a uplyne až po právní moci rozsudku, není tak žalovaný s plněním závazku dosud v prodlení a z tohoto důvodu tak dosud není povinný hradit úrok z prodlení.13. Jelikož žalovaný byl v řízení nečinný, soud neučinil k možnostem žalovaného vrátit žalobkyni dluh žádné skutkové zjištění, tedy soud stanovil lhůtu k plnění žalovanému ihned a povinnost uhradit dluh žalovanému uložil zaplatit v obecné třídenní pariční lhůtě.14.