14 C 14/2026-23 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 17 966 Kč s přísl. Žalobu odůvodnila tím, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně (, právnická osoba, ) a žalovaným došlo dne 1. 10. 2024 k uzavření smlouvy o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 12 000 Kč, který se žalovaný zavázal uhradit spolu s poplatkem ve výši 5 966 Kč. Žalovaný však na úvěru ničeho nezaplatil.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.3. Soud má za prokázáno, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne 1. 10. 2024 uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr do výše 12 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vyčerpanou částku úvěru vrátit spolu s úrokovým navýšením. Tato skutková zjištění soud učinil z výše citované smlouvy a smluvních podmínek. Z bankovního výpisu má soud za prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně zaslala žalovanému částku 12 000 Kč na bankovní účet. Soud má rovněž za prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024.4. Po právní stránce soud posoudil právní vztahy vzniklé mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), jako smlouvu o úvěru, přičemž zároveň se právní poměry mezi účastníky řízení řídí příslušnými ustanoveními zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „ZSÚ“). Soud dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 ZSÚ, jelikož právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila povinnost stanovenou v § 86 odst. 1 ve spojení s § 75 ZSÚ, tedy že by náležitě, dostatečně a s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr. Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel posouzení úvěruschopnosti činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k příjmům a výdajům žalovaného v daném případě nedošlo. Žalobkyně tedy neprokázala, že byla řádně zkoumána úvěruschopnost žalovaného.5. S ohledem na to, že uzavřená smlouva je absolutně neplatná, má žalobkyně, jejíž aktivní legitimace je dána v důsledku smlouvy o postoupení pohledávek (§ 1879 o. z.), právo pouze na zaplacení částky představující bezdůvodné obohacení na straně žalovaného podle § 2991 o. z., přičemž se jedná o nezaplacenou jistinu úvěru. Žalovaný je tak podle § 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ povinen vrátit žalobkyni vzniklé bezdůvodné obohacení ve výši 12 000 Kč. Tím, že dosud žalobkyni ničeho neuhradil, dostal se do prodlení se splněním peněžitého závazku dle § 1968 o. z. a vedle práva na vydání bezdůvodného obohacení žalobkyni vzniklo též právo požadovat úrok z prodlení podle ustanovení § 1970 o. z. ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbylém rozsahu byla žaloba zamítnuta.6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení ve výši jedné třetiny. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 17 966 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč. Z částky ve výši 2 615 Kč pak jedna třetina činí částku 871,60 Kč.