14 C 19/2026-23 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení částky 118 540 Kč s přísl. Žalobu odůvodnila tím, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně (, právnická osoba, ) a žalovanou došlo dne 14. 4. 2023 k uzavření smlouvy o úvěru, na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 49 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr uhradit spolu s poplatky, úroky a pojištěním ve výši 52 080 Kč. Celkem se tedy zavázala uhradit částku 101 080 Kč. Žalovaná však úvěr řádně a včas nesplácela. Dlužná částka je tvořena dlužnou jistinou ve výši 47 879,99 Kč, dlužnými poplatky a úroky ve výši 46 160,01 Kč, a příslušenstvím. Dále žalobkyně na žalované požaduje uhrazení smluvní pokuty ve výši 24 500 Kč.2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.3. Soud má za prokázáno, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla dne 14. 4. 2023 uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované úvěr do výše 49 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě zavázala vyčerpanou částku úvěru vrátit spolu s úrokovým navýšením a poplatky. Tato skutková zjištění soud učinil z výše citované smlouvy.4. Po právní stránce soud posoudil právní vztahy vzniklé mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), jako smlouvu o úvěru, přičemž zároveň se právní poměry mezi účastníky řízení řídí příslušnými ustanoveními zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „ZSÚ“). Soud dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 ZSÚ, jelikož právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila povinnost stanovenou v § 86 odst. 1 ve spojení s § 75 ZSÚ, tedy že by náležitě, dostatečně a s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr. Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel posouzení úvěruschopnosti činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k příjmům a výdajům žalované v daném případě nedošlo. Žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, jelikož vycházela primárně z objektivně nedoloženého osobního prohlášení žalované zejména o jejích osobních a majetkových poměrech. Právní předchůdkyně žalobkyně si od žalované nevyžádala žádné listiny (např. pracovní smlouvu, nájemní smlouvu nebo výpis z katastru nemovitostí). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. , spisová značka, , publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta (navíc neúplné), aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Žalobkyně žádným způsobem neprokázala, že byla řádně zkoumána úvěruschopnost žalované.5. S ohledem na to, že uzavřená smlouva je absolutně neplatná, má žalobkyně, jejíž aktivní legitimace je dána v důsledku smlouvy o postoupení pohledávek (§ 1879 o. z.), právo pouze na zaplacení částky představující bezdůvodné obohacení na straně žalované podle § 2991 o. z., přičemž se jedná o nezaplacenou jistinu úvěru. Žalovaná je tak podle § 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ povinna vrátit žalobkyni vzniklé bezdůvodné obohacení ve výši 47 879,99 Kč. Tím, že dosud žalobkyni ničeho neuhradila, dostala se do prodlení se splněním peněžitého závazku dle § 1968 o. z. a vedle práva na vydání bezdůvodného obohacení žalobkyni vzniklo též právo požadovat úrok z prodlení podle ustanovení § 1970 o. z. ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbylém rozsahu byla žaloba zamítnuta.6. Jelikož byl úspěch a neúspěch účastníků v zásadě shodný, nepřiznal soud dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. nárok na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.